7 Afs 93/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Afs 93/2025- 57 - text  7 Afs 93/2025 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: R. V., zastoupen Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2025, č. j. 59 Af 10/2023118, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále „správce daně“) ze dne 20. 9. 2017 byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2013 až prosinec 2014 a současně mu byla stanovena povinnost uhradit příslušné penále. Došlo k tomu na základě daňové kontroly, která přinesla závěr, že žalobce v uvedených zdaňovacích obdobích neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, konkrétně z pořízení zboží od společností Major Corporation s.r.o. a D.V.A., s.r.o. (dále „deklarovaní dodavatelé“). Správce daně za účelem ověření žalobcových tvrzení vyzval deklarované dodavatele k poskytnutí důkazních prostředků, ale ti na výzvu nereagovali, a tak vyzval k prokázání skutečností k uplatnění odpočtu i žalobce. Ten ale podle závěrů správce daně skutečnost, že přijal od deklarovaných dodavatelů zdanitelná plnění, neprokázal. Proto mu byla za jednotlivá zdaňovací období doměřena daň. Žalobcovo odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 9. 2019, č. j. 38848/19/5300-22443-607102, zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“). Ten shledal žalobu důvodnou a uvedené rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. 59 Af 57/2019-55 (dále též „první zrušující rozsudek“), zrušil. Krajský soud poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. 12. 2021, ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie, a na něj navazující rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2022, č. j. 1 Afs 334/2017-208, č. 4336/2022 Sb. NSS, z nichž plyne závěr, že dodavatel zboží nemusí být za účelem uplatnění odpočtu na DPH jednoznačně identifikován, pokud z ostatních skutkových okolností s jistotou vyplývá, že nutně měl postavení plátce daně. Na základě právního názoru uvedeného v tomto rozsudku daňové orgány doplnily dokazování a seznámily žalobce se zjištěnými skutečnostmi. [3] Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2023, č. j. 13515/23/5300-22443-712892, pak žalovaný odvolání opět jako nedůvodné zamítl. I toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, přičemž krajský soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 59 Af 10/2023-90, částečně zrušil rozhodnutí žalovaného o odvolání (v části týkající se zdaňovacích období listopad a prosinec 2014; výrok I) a ve zbylém rozsahu (tj. ve vztahu ke zdaňovacím obdobím únor až říjen 2014; výrok II) žalobu zamítl. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 6 Afs 99/2024-52 (dále „rozsudek šestého senátu“), výrok I rozsudku krajského soudu zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a se závazným právním názorem věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] Krajský soud poté žalobu rozsudkem označeným v záhlaví ve zbývající části předmětu řízení, tj. ve vztahu k dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období listopad a prosinec 2014, zamítl. Krajský soud převzal závazný názor Nejvyššího správního soudu, který byl založen na tom, že žalovaný pro případ těchto zdaňovacích období postupoval v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a žalobce řádně seznámil se zjištěnými skutečnostmi a nově provedenými důkazy, přičemž mu také umožnil, aby se k tomuto seznámení vyjádřil. Skutečnosti týkající se určení přesného místa prodeje nebyly pro posouzení podstaty věci, tedy zda žalobce přijal zdanitelná plnění od plátce DPH, stěžejní, čímž nebylo možné považovat za vadu řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí to, že žalovaný žalobci nesdělil své pochybnosti, zda bylo zboží vůbec pořízeno na prodejně zachycené v žalobcem předloženém videozáznamu. Podle soudu bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že přijal zdanitelné plnění od plátce DPH, neboť k tomu byl jasně instruován výzvou ze dne 9. 6. 2022. K této výzvě žalobce nejdříve zůstával pasivní a následně bez dalších důkazů změnil svá původní tvrzení tak, že skutečným dodavatelem zdanitelných plnění byla společnost Amadeo Gold s.r.o. (později byla obchodní firma změněna na TIGO LPL s.r.o.; dále „TIGO“). Pro naplnění požadavků dle § 115 odst. 2 daňového řádu bylo dostačující, že žalovaný předestřel v seznámení ze dne 24. 2. 2023 důvody, pro které považuje žalobcova tvrzení ohledně jeho skutečného dodavatele za nedostatečná. Žalobce, jehož tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně identity skutečného dodavatele, který by byl plátcem DPH, toto břemeno neunesl, a proto mu nebylo možno uznat nárok na odpočet DPH za zdaňovací období dvou výše uvedených kalendářních měsíců. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku krajského soudu označenému v záhlaví podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Upozornil, že daňové orgány v návaznosti na první zrušující rozsudek krajského soudu ze dne 9. 5. 2022 provedly rozsáhlé šetření, z něhož vyplynulo, že všechno zboží, které se prodávalo v prodejně, v níž stěžovatel nakupoval, bylo ve vlastnictví společnosti TIGO. Tato společnost byla ve zdaňovacích obdobích listopad a prosinec 2014 plátcem DPH. Podle názoru žalovaného nicméně skutečný dodavatel nebyl zjištěn, což stěžovatel považuje za závěr rozporný s výsledkem dokazování. Krajský soud pak tento nesprávný názor žalovaného potvrdil. Není pravdou, že obchodní vztah stěžovatele a společnosti TIGO zůstal pouze v rovině tvrzení. Názor, že stěžovatelovým dodavatelem mohl být i jiný subjekt než společnost TIGO, je zavádějící. Podle dokazování neměli deklarovaní dodavatelé vlastní prodejnu. V prodejně, kde stěžovatel nakoupil zboží, se prodávalo pouze zboží společnosti TIGO, což potvrdil výslech tehdejšího jednatele Cong Chung Duonga. Možnost, že by se v této prodejně nabízelo také zboží jiných dodavatelů, jednatel odmítl. Z jeho svědecké výpovědi plyne, že skutečným dodavatelem stěžovatele musela být právě tato společnost, která byla plátcem DPH. S ohledem na závěry rozsudku ve věci Kemwater ProChemie nemůže názor žalovaného ani krajského soudu obstát. [6] K závěru krajského soudu, že není nesporné, že nákupy probíhaly na jedné konkrétní prodejně, stěžovatel podotkl, že tento závěr neodpovídá průběhu daňového řízení a obsahu spisu. Krajský soud tím učinil místo nákupu spornou skutečností, ač v daňovém řízení jej nikdo nesporoval. Ve spise daňového řízení není obsažena žádná písemnost, z níž by vyplývalo, že daňové orgány vyjádřily ohledně konkrétního místa nákupů pochybnost. Vždy zpochybňovaly pouze jedinou skutečnost, a to identitu skutečného dodavatele zboží. K rozšíření pochybností nedošlo ani v návaznosti na první zrušující rozsudek krajského soudu. Doplněné řízení se totiž týkalo výhradně otázky, kdo byl skutečným dodavatelem a zda má postavení plátce DPH. Šetření, které bylo provedeno, přitom do detailu zkoumalo i vlastnické a nájemní vztahy v obchodním areálu SAPA, v němž nákupy probíhaly. Stěžovatel upozornil, že ve vztahu k jinému zdaňovacímu období žalovaný jeho odvolání vyhověl, přičemž se zabýval právě i konkrétní prodejnou a tím, komu patřilo zboží, které zde bylo nabízeno k prodeji. V nynější věci byla pochybnost ohledně konkrétní prodejny poprvé vyjádřena až v napadeném rozhodnutí žalovaného, a to ryze účelově a v rozporu s takřka sedmiletým průběhem daňového řízení. Krajský soud však od této skutečnosti zcela odhlédl a žalobními námitkami vztahujícími se k této skutečnosti se nezabýval. Nezabýval se ani tvrzením, že pokud by skutečně trvala pochybnost správních orgánů ohledně konkrétní prodejny, kde probíhal nákup, bylo by iracionální celé rozsáhlé dokazování navazující na první zrušující rozsudek krajského soudu. Takovou míru iracionality postupů daňové správy nelze podle stěžovatele předpokládat. [7] Co se týče konstatování, že žádné ze shromážděných dokladů vystavených společností TIGO neobsahují údaje o stěžovateli (z čehož má plynout, že obchodní vztah vůbec nevznikl), stěžovatel poznamenal, že takový závěr je z pohledu rozsudku Kemwater ProChemie absurdní, neboť předložené doklady nemohou mít vypovídající hodnotu. Podle tohoto rozsudku má faktický stav přednost před stavem formálním. Stěžovatel netvrdil, že by při nákupu od společnosti TIGO obdržel nějaké daňové doklady. Tvrdil pouze to, že v dané prodejně přijal daňové doklady vydané deklarovanými dodavateli. Skutečný sta