7 As 121/2025 – Nejvyšší správní soud

7 As 121/2025- 40 - text  7 As 121/2025-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Mgr. V. P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 A 119/202330, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 A 119/202330, se ruší. II. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. 8. 2023, č. j. MV-90262-3/SO-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 8 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 4. 2023, č. j. MV-124330-29/VS-2022, zamítl žádost žalobce ze dne 8. 6. 2022 o udělení státního občanství České republiky, a to pro nesplnění podmínky dle § 14 odst. 7 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále též „zákon“). Vzhledem k výši doložených příjmů a chybějícím podkladům o výdajích na bydlení neměl žalovaný za prokázané, že příjmy žalobce dostačovaly zejména v období od 8. 6. 2019 do 6. 1. 2020 k pokrytí jeho životních potřeb. [2] Rozklad žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 8. 8. 2023, č. j. MV-90262-3/SO-2023. Mimo jiné zdůraznil, že § 14 odst. 7 zákona je třeba vykládat ve spojení se souvisejícím § 20 odst. 2 téhož zákona, podle něhož má žadatel povinnost připojit k žádosti doklady prokazující zdroje jeho finančních prostředků sloužících k zajištění jeho životních potřeb v ČR. Dané ustanovení nelze interpretovat tak, že postačí předložit pouze výši a zdroje příjmů, aniž by zároveň byly předloženy i výdaje. Žalobce měl předložit doklady týkající se jeho výdajů na bydlení v rozhodném období, k čemuž jej žalovaný řádně vyzval. [3] Rozhodnutí o rozkladu napadl žalobce u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Předně se netotožnil s námitkou, podle níž skutkový stav nemá oporu ve správním spise. Na podkladě spisového materiálu lze postavit na jisto, že žalobce pobýval v rozhodném období (od 8. 6. 2019 do 8. 6. 2022) v pronajatých bytech. Tvrzení správních orgánů, že mezi jeho životní náklady tak patřilo i nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu, pak vychází ze všeobecně známých náležitostí smluvních vztahů. Žalobce byl od 30. 7. 2019 do 6. 1. 2020 uchazečem o zaměstnání, od 7. 1. 2020 byl zaměstnán. Dílčí tvrzení žalovaného o nekompletní „pracovní historii“ žalobce bylo podle městského soudu poněkud zavádějící, ovšem jde jen o formální vadu, která nemohla mít vliv na výsledek řízení. Neshledal ani jiné vady řízení, které by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. [4] K námitce, podle níž je požadavek na předložení dokladů o nákladech na bydlení nezákonný, městský soud předně odkázal na judikaturu týkající se udělování státního občanství a zdůraznil, že žalovaný zkoumá taxativně vymezené zákonné podmínky. Zda žadatel tyto podmínky splnil, posuzuje podle vlastního správního uvážení, které musí respektovat obecné právní principy a hodnoty (zejména přiměřenost, rovnost, důstojnost a legitimní očekávání). Na žadatele jsou obecně kladeny přísné nároky, a především na jeho aktivitě závisí, zda jim dostojí. Jde-li o požadavek na doložení nákladů na bydlení, odkázal městský soud na rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 As 368/2018-40. Z toho jde dovodit, že žalovaný sice není v případě pochybností o naplnění podmínky pro udělení státního občanství dle § 14 odst. 7 zákona k výzvě žadateli k doložení skutečností pojících se k jeho majetkové situaci (včetně specifikace např. výdajů a životních nákladů) povinen, je k tomu však nepochybně oprávněn. V případě žalobce potřebu doložení nákladů na bydlení žalovaný odůvodnil již v usnesení o přerušení o řízení (z podkladů připojených k žádosti nebylo možné posoudit, jakým způsobem financoval své výdaje v období, kdy nebyl výdělečně činný). Městský soud nepovažuje takové úvahy za nelogické a neodůvodněné. Těmito požadavky žalovaný nikterak nepřekročil meze jeho pravomoci ani nejednal v rozporu se zásadou legality. Podle judikatury městského soudu je zcela běžné, že k naplnění podmínek dle § 14 odst. 7 zákona žalovaný požaduje doložení nákladů na bydlení, nejde proto o požadavek vybočující z praxe žalovaného. Výčet dokladů běžně požadovaných žalovaným (uvedený v § 20 odst. 2 zákona) je demonstrativní a je na něm, jaké další doklady považuje za potřebné si vyžádat. [5] Podle městského soudu žalovaný odůvodnil, proč žalobcem doložené podklady neprokazují splnění podmínky dle § 14 odst. 7 zákona, a umožnil mu, aby podklady doložil. Žalovaný přímo uvedl příkladný výčet dokladů, které považoval za potřebné. Žalobce však podklady nedoložil, a ani neuvedl výši nákladů s případným odůvodněním, proč to nejde. Ani se jinak nesnažil pochybnosti správních orgánů rozptýlit. Žalobce tedy zůstal v daném ohledu pasivní a břemeno tvrzení ani břemeno důkazní neunesl. Podle judikatury v řízení o žádosti (tím spíše o žádosti o udělení státního občanství) leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli. Městský soud proto uzavřel, že žalovaný byl oprávněn vyzvat žalobce k doložení dalších podkladů nad rámec demonstrativního výčtu uvedeného v § 20 odst. 2 zákona, pokud měl za to, že doložené zdroje nejsou dostatečné k zabezpečení životních potřeb žalobce, a tedy že podmínka dle § 14 odst. 7 téhož zákona není naplněna. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [7] Stěžovatel předně namítl nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Poukázal na to, že podle žalovaného nesplnění podmínky dle § 14 odst. 7 zákona spočívalo v nepředložení dokladů svědčících o nákladech souvisejících s bydlením stěžovatele za celé rozhodné období. Rozhodným je ale období posledních 3 let předcházejících dni podání žádosti (tj. od 8. 6. 2019 do 8. 6. 2022). Požadavek na doložení dokladů za celé rozhodné období, nikoli jeho část, žalovaný vyjádřil opakovaně a potvrdil je i v žalobou napadeném rozhodnutí. Stěžovatel nerozporuje, že po relativně krátkou část rozhodného období (přibližně 6 z 36 měsíců) nebyl výdělečně činný. Nicméně žalovaný vyžadoval doklady svědčící o nákladech na bydlení za celé rozhodné období. Městský soud však související námitku stěžovatele nevzal v potaz a v rozsudku se argumentačně omezil pouze na období, kdy stěžovatel nebyl výdělečně činný. Navíc toto období rozšířil o více než měsíc (od 8. 6. 2019 do 6. 1. 2020), i když ze správního spisu vyplývá, že do 23. 7. 2019 ještě trval pracovní poměr stěžovatele. V rozhodnutí žalovaného bylo období nezaměstnanosti stěžovatele zmíněno pouze jednou a jen podpůrně. Městský soud však o tuto skutečnost rozsudek opřel a v podstatě domyslel za žalovaného odůvodnění zamítnutí žádosti z důvodu neprokázání příjmů v období od 8. 6. 2019 do 6. 1. 2020. [8] Další důvod kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky. Zde připomněl znění § 14 odst. 7 zákona a předestřel výčet dokladů (které doložil) potvrzujících jeho příjmy, resp. potvrzení o tom, že z těchto příjmů byly odváděny daně. Stěžovatel transparentně doložil jak výši a původ svých příjmů za celé rozhodné období, tak i to, že z nich odvádí daň. Po relativně krátkou část rozhodného období byl nezaměstnaný, avšak životní potřeby v té době financoval z vlastních úspor (a byla mu poskytovaná podpora v nezaměstnanosti). Přestože dodal uvedené podklady, žalovaný je neshledal za dostačující a vyzval jej k prokázání výše výdajů spojených s bydlením za celé rozhodné období. Kromě toho žalobou napadené rozhodnutí obsahuje závěr, podle něhož dokumentace prokazující výši příjmů z pracovní činnosti nebyla předložena kompletně, aniž by byl řádně odůvodněn. [9] Požadavek na doložení dokladů svědčící o nákladech souvisejících s bydlením za celé rozhodné období je nezákonný a představuje nepřípustnou libovůli (svévoli) žalovaného. Stěžovatel poukazuje na logický výklad § 14 odst. 7 zákona, podle kterého smyslem této podmínky je ověření legálního původu finančních prostředků žadatele a splnění daňových povinností, což potvrzuje i poslední věta zmíněného odstavce. Pokud by smyslem daného ustanovení bylo podmínit udělení státního občanství dosažením určité minimální výše příjmů (jako např. v žádosti o povolení trvalého pobytu), tak by osoby mladší 18 let nebyly osvobozeny od splnění této podmínky. K tomu stěžovatel odkázal i na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o státním občanství a na odbornou literaturu. Podle stěžovatele § 14 odst. 7 zákona jednoznačně ukládá žadateli povinnost prokázat výši a zdroje svých příjmů, nikoli výši a účel svých výdajů. Dané ustanovení postrádá zmínku o posuzování živ