7 As 227/2025 – Nejvyšší správní soud

7 As 227/2025- 36 - text  7 As 227/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: J. J., zastoupen JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, č. j. 52 A 19/202479, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, č. j. 52 A 19/202479, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím Městského úřadu Mnichovo Hradiště (dále jen „městský úřad“) ze dne 30. 7. 2024, č. j. MHOD/11222/202317 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Toho se měl dopustit tím, že dne 2. 6. 2023 v obci Mnichovo Hradiště na silnici II/310, ul. Víta Nejedlého u domu čp. 1471, řídil motorové vozidlo, na němž nebyly umístěny tabulky s registrační značkou. Městský úřad prvostupňovým rozhodnutím žalobci za spáchaný přestupek uložil pokutu ve výši 4 000 Kč a správní trest zákazu činnosti podle § 125c odst. 6 písm. b), spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Vedle toho byla žalobci uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 10. 2024, č. j. 121947/2024/KUSK/OSŽPS (dále jen „napadené rozhodnutí“), snížil žalobci pokutu na částku 800 Kč, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 2. 6. 2023 řídil osobní motorové vozidlo za účelem jeho přepravy mezi dvěma provozovnami téhož subjektu. Trasa jízdy, v délce přibližně 300 metrů, vedla částečně po veřejné pozemní komunikaci, konkrétně po silnici II. třídy (ulice Víta Nejedlého, Mnichovo Hradiště). V průběhu jízdy bylo vozidlo zastaveno hlídkou Policie ČR. Při kontrole bylo zjištěno, že vozidlo není opatřeno předepsanou registrační značkou, pročež policejní orgán pojal podezření ze spáchání přestupku a věc postoupil k projednání příslušnému správnímu orgánu. II. [3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který výrokem I., v části směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí, žalobu odmítl. Výrokem II. rozhodl tak, že se výrok II. napadeného rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí ruší a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. [4] Žalobní námitky (absence podkladů u výzvy k vyjádření se k podkladům, neprovedení výslechu navržených svědků, absence přesného popisu skutku, rozsah pojmu registrační značka) krajský soud posoudil jako nedůvodné a nejsou zde rekapitulovány, neboť proti posouzení těchto námitek kasační stížnost nesměřuje. Vzhledem k nedůvodnosti těchto námitek neměl krajský soud pochyb o tom, že žalobce svým jednáním naplnil veškeré formální znaky přestupku. [5] Krajský soud však přisvědčil žalobci, že jeho jednání nebylo společensky škodlivé, tudíž nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu uznal, že ujetí relativně krátké vzdálenosti s vozidlem s chybějící registrační značkou samo o sobě nevylučuje naplnění materiálního znaku přestupku, a že i v průběhu krátké jízdy se lze dopustit celé řady různých přestupků či jiných deliktů, pročež pak kvůli absenci registrační značky půjde stěží identifikovat a najít pachatele. Vyzdvihl však, že policejní hlídka žalobce neprodleně po výjezdu z areálu zastavila a ztotožnila, což zajistilo, že chráněný zájem (snadné ztotožnění řidiče) nebyl vůbec ohrožen. Soud proto správní rozhodnutí obou stupňů zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení III. [6] Proti v záhlaví označenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel v podané kasační stížnosti rozporoval závěr krajského soudu o absenci materiálního znaku přestupku (společenské škodlivosti). Společenská škodlivost uvedeného jednání je totiž vysoká: chráněný zájem nemusí být poškozen – stačí, když je ohrožen. Měl za to, že v projednávané věci byla naplněna jak formální, tak materiální stránka skutkové podstaty přestupku. Okolnosti, které oslabí materiální stránku natolik, že jednání nebude posouzeno jako přestupek, musejí být proto opravdu výjimečné. Odmítl argumentaci krajského soudu, dle níž přítomnost policejní hlídky, jež žalobce sledovala od výjezdu z areálu provozovny až do jeho zastavení, vylučuje společenskou škodlivost jednání. [8] Dále zdůraznil, že krajský soud nedostatečně zohlednil skutková zjištění vyplývající ze správního spisu. Žalobce si byl vědom technické nemožnosti umístit registrační značky na vozidlo bez jeho poškození, a tudíž i skutečnosti, že vozidlo není způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Též věděl, že se vozidly bez registrační značky na pozemních komunikacích běžně nejezdí, ale že se přepravují na přepravníku. Stěžovatel z uvedeného dovozuje, že žalobce jednal ve formě vědomé nedbalosti [§ 15 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky], neboť věděl, že svým jednáním může porušit zákonem chráněný zájem na ztotožnění řidiče (provozovatele) vozidla, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane. Tento zájem však ohrozil už tím, že vjel na pozemní komunikaci. Nebylo potřeba, aby ho přímo poškodil tím, že se jeho ztotožnění vůbec nezdaří. [9] Dále odmítl úvahu krajského soudu, že vozidlo žalobce – vzhledem k tomu, že bylo opatřeno ochrannou fólií – nebylo v silničním provozu snadno zaměnitelné. Stěžovatel připouští, že tento argument by mohl být relevantní v případě jízdy jediného vozidla, avšak v projednávané věci se jednalo o jízdu v koloně tří takto neoznačených vozidel jedoucích bezprostředně za sebou. S rostoucím počtem neoznačených vozidel se přímo úměrně snižuje možnost jejich individuální identifikace. Policejní hlídka žalobce ztotožnila díky tomu, že jej sledovala od okamžiku výjezdu z areálu spolu s dalšími dvěma vozidly, která také neměla registrační značku. Kdyby se vozidla stala součástí dopravní nehody a z místa nehody odjela, bylo by mnohem obtížnější určit jejich řidiče. Stěžovatel se proto domnívá, že přítomnost policejní hlídky zabránila vzniku škodlivého následku, nevyloučila však to, že byl ohrožen chráněný zájem na bezproblémovém ztotožnění řidiče vozidla, a tedy byla i naplněna materiální stránka přestupku. [10] Stěžovatel také namítal, že u krajského soudu dochází ke štěpení názorů soudních senátů, neboť se společně se žalobcem dopustily skutkově totožného jednání další dvě osoby, ale o jejich věcech bylo rozhodnuto různě. Ve věci pana M. K. (řízení vedené pod sp. zn. 56 A 18/2024) bylo rozhodnuto totožně jako v nyní projednávané věci. Ve věci pana V. F. (řízení vedené pod sp. zn. 44 A 22/2024) rozhodl krajský soud o zamítnutí žaloby – shledal materiální stránku odpovědnosti za přestupek za naplněnou. Rozkol názorů napříč senáty vnímá stěžovatel jako narušení právní jistoty, předvídatelnosti soudní judikatury a rovnosti jednotlivců před zákonem. Měl za to, že krajský soud nedostatečně odůvodnil své odlišné rozhodnutí od rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 44 A 22/2024. [11] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku II. a ve výroku III. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. [12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, zákonný a řádně odůvodněný. Neztotožnil se s námitkou nesprávného právního posouzení materiální stránky přestupku. Přítomnost policejní hlídky nepovažoval za irelevantní pro posouzení naplnění materiálního stránky přestupku. Nesouhlasil též s tím, že by přítomnost dalších dvou vozidel zvyšovala riziko obtížné identifikace řidiče. Naopak skutečnost, že policie zvládla zastavit všechna tři vozidla potvrzuje závěr krajského soudu, že policie měla situaci plně pod kontrolou a k ohrožení zájmu na identifikaci nedošlo. Dále uvedl, že stěžovatelovo lpění na formálním naplnění znaků přestupku (vědomá jízda bez značky) ignoruje korektiv materiální stránky, který je v českém přestupkovém právu klíčový. Podle žalobce rozpor v judikatuře krajského soudu nečiní napadený rozsudek nezákonným ani nepřezkoumatelným. To že jiný samosoudce rozhodl o naplnění materiálního znaku, neznamená, že je napadený rozsudek chybný. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. V. [13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí