7 Azs 244/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 244/2025- 22 - text  7 Azs 244/2025 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. A., zastoupen Mgr. Oksanou Rizak, advokátkou se sídlem 28. pluku 128/12, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, č. j. 17 A 116/202540, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Oksany Rizak, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Dne 4. 9. 2025 podal žalovanému žádost o poskytnutí dočasné ochrany, kterou mu žalovaný vrátil podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025 (dále „lex Ukrajina“), jako nepřijatelnou, a to kvůli skutečnosti, že žádost podal cizinec, který je či byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU (v nynějším případě se jednalo o Rumunsko), a to poté, co žalovaný zaslal Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. [2] Proti vrácení žádosti jako nepřijatelné brojil žalobce žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud v Praze (dále „městský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví určil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti jako nepřijatelné byl nezákonný. Dále žalovanému zakázal pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci. Výrokem III. rozsudku pak přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Městský soud konstatoval, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je v rozporu s unijním právem. Poznamenal, že důvod pro vrácení žádosti jako nepřijatelné podle uvedeného ustanovení představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce a vede k totožným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti použít daný postup předchází oznámení žalovaného o riziku vyčerpání kapacit. Oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina však představuje toliko politický akt, jímž žádá členský stát Evropskou komisi o pomoc, a nelze z něj dovozovat překonání dříve vyslovených judikaturních závěrů a ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný přesun v rámci EU. Na § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je proto třeba nahlížet ve světle dosavadní judikatury k § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, která vychází ze závěrů rozsudku Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, ve věci C753/23, Krasiliva. Tato judikatura staví na právu vysídlených osob na druhotný pohyb v rámci EU, a to s odkazem na čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále „prováděcí rozhodnutí z roku 2022“), a dále na základě dohody členských států o vyloučení použití čl. 11 směrnice 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále „směrnice 2001/55/ES“). Jestliže žalovaný dovozoval neexistenci práva na druhotný pohyb vysídlených osob primárně z recitálů prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím z roku 2022 (dále „prováděcí rozhodnutí z roku 2025“), městský soud měl za to, že šlo o dezinterpretaci těchto recitálů. Tyto recitály podle názoru městského soudu mířily pouze na nežádoucí situaci, kdy by vysídlená osoba souběžně usilovala o získání dočasné ochrany ve větším počtu členských států. Žalovaný tak neměl žádost vracet jako nepřijatelnou, ale měl o ní vést správní řízení, v němž by bylo postaveno najisto, zda je žalobce aktuálně držitelem dočasné ochrany v Rumunsku. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Nesouhlasil se závěrem městského soudu, že na důvod vrácení žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina lze vztáhnout závěry dřívější judikatury týkající se důvodů podle písm. d) téhož odstavce v tom, že toto ustanovení neguje právo vysídlených osob na sekundární pohyb uvnitř EU. Podle stěžovatele § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina nevykazuje rozpor s unijním právem. Dřívější judikatura podle stěžovatele vychází z nesprávné interpretace unijního práva a rozsudku ve věci Krasiliva. Nadto je nezbytné zohlednit nové skutečnosti po vydání uvedeného rozsudku, a to obsah prováděcího rozhodnutí z roku 2025, změnu lex Ukrajina, ale i to, že sekundární pohyb v rámci EU již nepředstavuje útěk před válkou, nýbrž jen dobrovolné stěhování, přičemž pro tyto případy slouží žádost o standardní pobytová oprávnění. Nejvyšší správní soud by tyto nové okolnosti měl zohlednit a případně zvážit i podání nové předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. [4] Jdeli o existenci práva na sekundární pohyb vysídlených osob, podle stěžovatele by muselo plynout přímo z textu směrnice 2001/55/ES. Přímý účinek směrnice přitom vyžaduje, aby bylo právo formulováno jasně, přesně a bezpodmínečně. Takové ustanovení však ve směrnici 2001/55/ES chybí. V této směrnici jakožto minimálním standardu dočasné ochrany nejsou žádné mezery a v neřešených otázkách mají členské státy prostor pro vlastní úvahu. Ani prováděcí rozhodnutí z roku 2022 právo sekundárního pohybu neobsahuje. Pozdější prováděcí rozhodnutí z roku 2025 pak potvrdilo, že předchozí judikaturní výklad nebyl správný. Ve vazbě na recitály 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí z roku 2025 stěžovatel upozornil, že Rada zřetelně uvedla, že (i) žádosti osob, které již jsou poživateli práv plynoucích z dočasné ochrany, by měly být zamítnuty, a (ii) v případě osob, které v minulosti získaly povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, ale již jím nedisponují, členský stát nemá povinnost vydat jim povolení, a to kvůli skutečnosti, že si o něj mohou znovu požádat v členském státě, kde podaly první žádost. Cílem těchto recitálů bylo podle stěžovatele druhotný pohyb osob omezit. Rada tímto názorem upřesnila i svůj výklad k dohodě o vyloučení čl. 11 směrnice 2001/55/ES, od níž navíc ČR a Německo později prostřednictvím společného prohlášení ustoupily. Pro výklad dohody o vyloučení aplikace čl. 11 je také stěžejní, jaký význam jí přikládají její účastníci a co bylo skutečnou vůlí stran dohody. Podle stěžovatele je sporný dosavadní výklad Nejvyššího správního soudu, jenž předpokládá, že pokud ČR jednou učiní spolu s ostatními členskými státy prohlášení, je jím navždy vázána, ledaže by se s každým členským státem individuálně dohodla jinak. Článek 11 směrnice 2001/55/ES je navíc podle stěžovatele pro posouzení věci irelevantní, protože druhotné pohyby neřeší. Členské státy též nemají povinnost poskytovat poživateli dočasné ochrany asistenci v případě jejího rušení v jiném členském státě. [5] Stěžovatel měl dále za to, že právo na přestěhování v rámci EU náleží pouze jejím občanům, nikoli příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na území některého z členských států. Rada nemůže prováděcím rozhodnutím rozšířit rozsah práv, která jsou osobám požívajícím dočasnou ochranu přiznána. Pokud právo sekundárního pohybu neplyne přímo ze směrnice 2001/55/ES, nelze jej dovozovat z prováděcího rozhodnutí z roku 2022. V rozsudku ze dne 19. 12. 2024, ve věcech C244/24 a C290/24, Kaduna, Soudní dvůr EU upozornil, že dané prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani toto rozhodnutí nemůže směrnici měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah konkrétních ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. V případech stěhování státních příslušníků Ukrajiny se podle stěžovatele počítá s využitím standardních imigračních kanálů, tedy s podáním žádostí o pobytové oprávnění. Stěžovatel doplnil i statistické údaje, podle kterých bylo většině takových žádostí vyhověno. Až 85 % těchto žádostí mají podávat osoby, které pobývají v režimu dočasné ochrany na území jiného členského státu. Neudělením dočasné ochrany tak dotyčná osoba není vystavena povinnosti vrátit se na Ukrajinu. [6] Stěžovatel rovněž za účelem podpory svých tvrzení popsal legislativní proces v souvislosti se změnou lex Ukrajina, která vedla k přijetí § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Citoval zápis z 55. schůze výboru pro bezp