7 Azs 82/2026 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 82/2026- 23 - text  7 Azs 82/2026 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: S. Y., zastoupen Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2026, č. j. 37 A 5/202632, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2026, č. j. 37 A 5/202632, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026, č. j. CPR290526/ČJ2025930310V230, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 24 538,80 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Zuzany Kratěnové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 14. 8. 2025, č. j. KRPA22896921/ČJ2025000022SV, uložilo žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jelikož se žalobce zdržoval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Zároveň stanovilo tříletou dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „EU a smluvní státy“). [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 2. 2026, č. j. CPR290526/ČJ2025930310V230, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. [3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 4. 2026, č. j. 37 A 5/202632. Městský soud neshledal, že by rozhodnutí o vyhoštění porušovalo zásadu nonrefoulement. Zároveň je rozhodnutí podle jeho názoru přiměřené jak ohledně zásahu do žalobcova soukromého života, tak ohledně délky uloženého opatření. Rozsudek městského soudu je k dispozici na www.nssoud.cz a kasační soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Podle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil otázku existence důvodné obavy ze skutečného nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Městský soud v rámci svých úvah vychází z toho, že v Bělorusku dochází vůči účastníkům protivládních demonstrací a odpůrcům režimu k represím, a že osoby zadržené z těchto důvodů mohou čelit mučení a nelidskému zacházení. Přesto však přijal nepřiměřeně restriktivní výklad podmínek ochrany a fakticky požadoval téměř jistotu individualizovaného postihu právě vůči stěžovateli. Takový přístup neodpovídá smyslu ochrany před navrácením. Pro aplikaci § 179 zákona o pobytu cizinců není rozhodné, zda je budoucí újma prokázána s jistotou, ale zda existuje reálné a důvodné nebezpečí. Městský soud však založil své závěry především na tom, že stěžovatel byl v minulosti zadržen jen krátce, bylo mu umožněno vycestovat a nepodal žádost o mezinárodní ochranu. Tyto okolnosti samy o sobě nevylučují existenci skutečného nebezpečí při návratu. Úvaha městského soudu, že pokud by stěžovatel čelil zájmu běloruských orgánů, nebyl by zadržen pouze na dva dny nebo by mu nebylo umožněno vycestovat, je spekulativní. Stejně tak závěr, že nepodání žádosti o mezinárodní ochranu zpochybňuje důvodnost obav stěžovatele, nemůže být sám o sobě rozhodující. [6] Stěžovatel dále uvedl, že městský soud pochybil, když odmítl významné části tvrzení a důkazních podkladů s poukazem na procesní pasivitu stěžovatele ve správním řízení. Městský soud sice připustil, že v řízeních směřujících k navrácení musí být zásada nonrefoulement plně zajištěna, avšak následně uvedl, že se nemůže zabývat tvrzeními a podklady, které stěžovatel neuplatnil již dříve. Tím vytvořil vnitřně rozpornou konstrukci, když na jedné straně deklaroval absolutní povahu ochrany před navrácením do nebezpečí, ale na druhé straně tuto ochranu podmínil procesní aktivitou stěžovatele ve správním řízení. Jestliže soud přezkoumává rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož výkon může vést k návratu osoby do státu, kde jí hrozí nelidské zacházení nebo mučení, nemůže bez dalšího odmítnout zabývat se podklady významnými pro posouzení této otázky jen proto, že nebyly předloženy dříve. Tím spíše to platí tam, kde se jedná o zemi s obecně známými systémovými represivními praktikami vůči odpůrcům režimu. Městský soud tedy měl posoudit obsah předložených podkladů materiálně, tedy zda zvyšují pravděpodobnost skutečného nebezpečí při návratu stěžovatele. [7] Stěžovatel dále namítal, že skutkové závěry, které městský soud převzal ze správních rozhodnutí, nemají v podstatných částech dostatečnou oporu ve spisech a jsou založeny spíše na domněnkách než na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu. Toto platí zejména pro závěr, že krátkodobé zadržení stěžovatele v minulosti svědčí proti existenci rizika, že legální vycestování z Běloruska vylučuje zájem státních orgánů o osobu stěžovatele, že nepodání žádosti o mezinárodní ochranu zpochybňuje vážnost obav stěžovatele a že obecné informace o postizích navrátilců se nemohou vztahovat právě na stěžovatele. Tyto závěry nejsou výsledkem řádně zjištěného skutkového stavu, ale hodnotících úvah bez dostatečné skutkové opory. Ze samotné skutečnosti, že v určitém období nebyl stěžovatel vystaven intenzivnějším represím, nelze bez dalšího dovodit, že mu v současnosti po návratu nic nehrozí. Stejně tak z možnosti dřívějšího odjezdu ze země nelze automaticky vyvozovat neexistenci budoucího rizika. Soud navíc bagatelizoval tvrzení stěžovatele o riziku kontrol na hranicích, prověřování obsahu mobilních telefonů a dohledávání dřívější protivládní aktivity. Právě v tomto směru však měl zkoumat, zda ve spojení s politickou situací v zemi původu a s osobní historií stěžovatele nevzniká reálné nebezpečí postihu dosahující intenzity podle § 179 zákona o pobytu cizinců. [8] Napadený rozsudek je podle stěžovatele v části odůvodnění nepřezkoumatelný, protože se dostatečně nevypořádává s podstatou žalobní argumentace. Městský soud opakovaně uvedl, že tvrzení stěžovatele jsou obecná nebo nedostatečně individualizovaná, avšak již přesvědčivě nevysvětlil, jaké konkrétní skutečnosti považuje za chybějící a proč předložené podklady nemohou zvyšovat míru rizika při návratu. Stejně tak dostatečně neodůvodnil, proč v poměrech současného Běloruska nepředstavuje hrozba trestního stíhání, zadržení či hraniční kontroly současně i relevantní indikátor rizika špatného zacházení. Napadený rozsudek tak neumožňuje přezkum závěru, že u stěžovatele nebylo zjištěno skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. [9] Podle stěžovatele městský soud rovněž nedostatečně posoudil přiměřenost správního vyhoštění z hlediska § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Soud prakticky založil svůj závěr na tom, že stěžovatel nemá v České republice rodinu, nerozumí českému jazyku a v Bělorusku má rodinné příslušníky a zajištěné bydlení. Takové hodnocení je neúplné. Zákon výslovně vyžaduje hodnotit vedle rodinných vazeb i délku pobytu, společenské a kulturní vazby navázané na území, ekonomické poměry a intenzitu vazeb ke státu původu. Stěžovatel přitom v České republice pobýval dlouhodobě a městský soud se dostatečně nezabýval tím, jak se tato skutečnost promítla do jeho soukromého života, sociálních vazeb a faktického ukotvení. Naopak vazby ke státu původu posoudil soud převážně formálně. Skutečnost, že ve státě původu žijí rodinní příslušníci, sama o sobě ještě nevypovídá o skutečné intenzitě a funkčnosti těchto vazeb po několikaletém pobytu mimo zemi. [10] Stěžovatel je dále toho názoru, že napadený rozsudek neobsahuje přesvědčivé odůvodnění, proč právě tříletá doba zákazu vstupu je v konkrétním případě přiměřená. Městský soud v zásadě převzal úvahu, že délka uloženého opatření je přiměřená, protože je kratší než doba neoprávněného pobytu. Takové srovnání však samo o sobě nepostačuje. Bylo třeba individuálně zhodnotit i polehčující okolnosti, zejména spolupráci stěžovatele se správními orgány, absenci jiné škodlivé nebo násilné činnosti, jakož i konkrétní osobní poměry stěžovatele. Mechanická úvaha založená převážně na délce protiprávního stavu neodpovídá požadavku individualizovaného posouzení přiměřenosti. [11] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. IV. [12]