8 Afs 144/2025 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 144/2025- 34 - text  8 Afs 144/2025-37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: Paradise Casino Admiral, a.s., se sídlem Komořany 146, Rousínov u Vyškova, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, proti vyměření daně z hazardních her na základě daňového přiznání podaného žalobkyní dne 25. 4. 2024, zaevidovaného žalovaným pod č. j. 90216/24/4300-13823-704691, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2025, č. j. 30 Af 20/2024-85, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně, jakožto poplatnice daně z hazardních her podle zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, podala dne 25. 4. 2024 přiznání k dani z hazardních her za 1. čtvrtletí roku 2024, v jehož rámci došlo k samovyměření daně v souladu s § 11 odst. 1 zákona o dani z hazardních her. [2] Žalobkyně zahrnula do výpočtu daně v souladu s metodikou finančních orgánů hodnotu spropitného ve výši 3 348 673,75 Kč a tzv. žetonové diference ve výši 176 961,37 Kč, přestože, jak sdělila žalovanému v podání ze dne 6. 5. 2024, měla pochybnosti o správnosti a zákonnosti zahrnutí těchto částek. Žalobkyně zmíněným podáním navrhla vyjmutí žetonové diference a spropitného z výpočtu, čímž by došlo ke snížení stanovené daně. Žalovaný však tomuto návrhu nevyhověl. [3] Žalobkyně následně podala dne 22. 5. 2024 odvolání proti „konkludentnímu vyměření daně z hazardních her za 1. čtvrtletí 2024“ ke Specializovanému finančnímu úřadu a vzápětí dne 23. 5. 2024 i žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále „krajský soud“) s návrhem na zrušení rozhodnutí žalovaného o „konkludentním vyměření daně z hazardních her za 1. čtvrtletí 2024“. [4] Žalovaný dne 4. 8. 2024 řízení o odvolání zastavil, neboť podle něj neexistuje rozhodnutí, proti kterému by bylo možno se odvolat. Žalovaný v odůvodnění popsal, že samovyměření daně není konkludentním vyměřením, jak tvrdila žalobkyně, a nedošlo tak k vydání rozhodnutí o stanovení daně. [5] V řízení před krajským soudem žalobkyně argumentovala zejména závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 10. 2022, č. j. 2 Afs 25/2021-35, a ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 Afs 321/2022-37, které podle ní zakládají oprávnění domáhat se zrušení napadeného rozhodnutí před správním soudem, přestože existuje jiný opravný prostředek ve formě dodatečného daňového přiznání. Jeho podáním by ovšem vzniklo žalobkyni riziko povinnosti uhradit v případě neúspěchu penále z daně doměřené v řízení zahájeném z moci úřední. [6] Žalobkyně dále setrvávala na svém názoru, že došlo k vydání rozhodnutí, a to buďto konkludentním vyměřením skutečným platebním výměrem nebo konkludentním vyměřením fiktivním platebním výměrem, a to i po zastavení odvolacího řízení žalovaným. Toto zastavení označila v doplnění žaloby za důvod přípustnosti žaloby. [7] Vznik rozhodnutí žalobkyně vztahovala k momentu předepsání daně do evidence daní, neboť tento moment jí dle jejího názoru zakládá povinnost zaplatit daň. [8] Pokud by krajský soud dospěl k názoru, že v daném případě nešlo o rozhodnutí, upozornila žalobkyně, že má být soudem vyzvána ke změně žaloby na zásahovou. [9] Krajský soud žalobu odmítl usnesením jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ve shodě se žalovaným shledal jako chybnou premisu žalobkyně, že žalovaný při samovyměření daně podle zákona o dani z hazardních her vydává rozhodnutí. [10] Podle krajského soudu z textu zákona i záměru zákonodárce vyplývá, že daň není u samovyměření stanovena žalovaným, nýbrž ex lege ve výši přiznané poplatníkem (případně v nulové výši, pokud nedošlo ve lhůtě k podání daňového přiznání). Úprava zákona o dani z hazardních her je podle něj speciální vůči zákonu č. 280/2009 Sb., daňovému řádu. Soud se tak ztotožnil s žalovaným, že v daném případě nejde o rozhodnutí a že žalobkyně mohla, pokud nesouhlasila s výší daně podle daňového tvrzení, využít dodatečného daňového přiznání a formou samodoměření deklarovat dle svého názoru správnou daň. [11] Krajský soud proto uzavřel, že žalobkyně není oprávněna domáhat se rozhodnutí ve věci jakýmkoli způsobem, nýbrž pouze tak, jak jí to umožňuje zákon. Podle soudu je nelogické, aby se poplatník mohl bránit proti výsledku vyměření daně, jejíž výši určil sám. [12] K argumentu žalobkyně, že předepsání daně do evidence jí zakládá povinnost, a je tedy rozhodnutím, krajský soud uvedl, že jde pouze o administrativní úkon a odvolávání se na předchozí rozhodnutí týkající se místních poplatků neobstojí kvůli zcela odlišným právním úpravám u daně z hazardních her a místních poplatků. [13] K návrhu žalobkyně, aby v případě neúspěchu jejího tvrzení o existenci rozhodnutí byl žalobní typ změněn na zásahovou žalobu, krajský soud uvedl, že tento typ ochrany nelze poskytnout, pokud existuje jiný právní prostředek, jehož pomocí se může daňový subjekt domoci přezkoumání vyměřené daně. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [14] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému usnesení kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje, aby NSS napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [15] Stěžovatelka nadále trvá na tom, že v daném případě existuje správní rozhodnutí a krajský soud chyboval, pokud se s tímto názorem neztotožnil. Stěžovatelka tuto úvahu staví předně na přesvědčení, že zápis daně do evidence daní žalovaným jí určuje povinnost, a je tak ze své podstaty rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Toto podporovala odkazem na předchozí právní úpravu dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle jehož § 46 odst. 5 stanovil správce daně daň fiktivním platebním výměrem, což stěžovatelka považuje za obdobu samovyměření podle zákona o dani z hazardních her. [16] Stěžovatelka dále tvrdí, že zápis do evidence daní prokazuje existenci platebního výměru, neboť pokud by žalovaný neprovedl zápis do evidence daní podle § 11 odst. 5 zákona o dani z hazardních her, nebude daň stanovena pravomocně, jak plyne z bodů 27 a 30 rozsudku NSS ze dne 29. 8. 2024, č. j. 9 Afs 69/2024-26, č. 4641/2024 Sb. NSS. [17] Krom toho není podle stěžovatelky řešení navrhované krajským soudem rozumné, neboť ji v případě neúspěchu vystavuje riziku penále. Považuje proto podání žaloby ve správním soudnictví za zákonnou alternativu k tomuto postupu. To dle jejího názoru dokládají i rozsudky NSS ze dne 7. 2. 2025, č. j. 2 Afs 81/2024-66, a ze dne 12. 9. 2024, č. j. 1 Afs 100/2024-31. [18] Pro případ, že NSS neuzná stěžovatelčin názor ohledně existence rozhodnutí, navrhuje, aby napadené usnesení přesto zrušil, protože ji krajský soud měl vyzvat ke změně žaloby na zásahovou, což neučinil. [19] Pokud naopak NSS shledá, že bylo možné podat odvolání k žalovanému, a žaloba tedy byla nepřípustná pro nevyčerpání řádného opravného prostředku, žádá stěžovatelka zrušení napadeného usnesení z toho důvodu, že krajský soud měl správně žalobu spolu s odmítnutím postoupit žalovanému jako odvolání. [20] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti hlásí k názoru vyjádřenému v usnesení krajského soudu. Dále poukazuje na fakt, že stěžovatelka pouze opakuje žalobní námitky. Stěžovatelčina úvaha o obdobnosti samovyměření podle zákona o dani z hazardních her a fikce vyměření daně podle zákona o správě daní a poplatků je podle žalovaného nepodložená, neboť obě úpravy jsou odlišné. [21] Dále žalovaný poukazuje na to, že zápis do evidence daní není podmínkou právní moci či vykonatelnosti stanovení daně. Podle žalovaného nic takového nevyplývá ze zákona ani z judikatury. [22] K námitce hrozby penále, pokud by stěžovatelka postupovala cestou podání dodatečného daňového přiznání, žalovaný oponuje, že samotné riziko sankce není důvodem k pominutí jasné úpravy zákona. Dodává, že podáním dodatečného daňového přiznání ve výši, kterou považuje za správnou, si stěžovatelka mohla otevřít cestu ke sporu, jehož výsledek by byl napadnutelný jak odvoláním, tak případně i správní žalobou. Pokud by uspěla, došlo by i ke zrušení povinnosti uhradit penále. [23] Žalovaný se též vyjadřuje ke stěžovatelčině argumentaci rozsudky NSS č. j. 2 Afs 81/2024-66 a č. j. 1 Afs 100/2024-31, neboť ty se vztahují na situace, kdy byly napadeny konkludentní platební výměry podle daňového řádu, které jsou v rámci vyměřování ve sféře správce daně, což u samovyměření podle zákona o dani z hazardních her nenastává. Podle žalovaného tak nejsou tato rozhodnutí pro řešenou situaci případná. [24] Závěrem žalovaný dodává, že pokud by došlo ke zrušení samovyměření, neexistuje řízení, kam by se věc mohla vrátit. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [