8 As 6/2026 – Nejvyšší správní soud

8 As 6/2026- 47 - text  8 As 6/2026-51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobců: a) M. S., a b) J. S., oba zast. Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, č. j. JMK 39106/2024, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 62 A 37/2024-44, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 62 A 37/2024-44, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, č. j. JMK 39106/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 46 674 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Martina Bílého, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Boskovice, odbor výstavby a územního plánování (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 21. 12. 2022, č. j. DMBO 28295/2022, nařídil žalobcům odstranění stavby zídky ze šamotových cihel na pozemcích parc. č. XA a XB v k. ú. B. (dále jen „zídka“). Vyšel z toho, že zídka byla provedena bez příslušného povolení, nebyla dodatečně povolena a žalobci ji sami dobrovolně neodstranili. Žalovaný k odvolání žalobců výrok prvostupňového rozhodnutí částečně upravil, jinak je potvrdil a odvolání zamítl. [2] Ze správního spisu podle krajského soudu vyplynulo, že žalobci zídku o výšce přibližně 1,3 m a délce 3,2 m, včetně branky, postavili před rokem 1975 mezi dvěma rodinnými domy. Stavba byla provedena na pozemku parc. č. XA ve vlastnictví žalobců a podle stavebního úřadu zčásti též na sousedním pozemku parc. č. XB, což žalobci popírali. Vlastníci sousedního pozemku z rodiny T. (dále také „sousedé“) s existencí stavby nesouhlasili, stavební úřad proto provedl dne 25. 3. 2014 kontrolní prohlídku a dne 27. 8. 2014 zahájil řízení o odstranění stavby. V jeho průběhu bylo zjištěno, že zídka byla postavena bez potřebného povolení. Řízení bylo dvakrát přerušeno z důvodu žádostí žalobců o dodatečné povolení stavby, avšak ani v jednom případě žalobci nedoplnili požadované podklady, takže dodatečné povolení stavby nebylo vydáno. [3] Žalobci namítali zejména nepřezkoumatelnost a nezákonnost správních rozhodnutí. Tvrdili, že stavební úřad neprovedl jimi navržený důkaz geodetickým zaměřením pozemku a zídky a neodůvodnil, proč tak neučinil. Dále namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odstranění stavby a rozhodnutí o odvolání, jelikož správní orgány dostatečně nevysvětlily, proč má být zídka odstraněna, neboť se omezily na konstatování, že stavba nebyla dodatečně povolena a že vyžadovala územní rozhodnutí. Správním orgánům rovněž vytýkali porušení zásady rovnosti v souvislosti s jiným řízením vedeným ohledně pergoly na sousedním pozemku, v němž podle žalobců stavební úřad obdobnou skutkovou otázku posoudil ve prospěch jejich sousedů. Konečně namítali, že stavební úřad nepřípustně retroaktivně aplikoval zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ačkoliv zídka byla postavena ještě před rokem 1975. [4] T. se do řízení nepřipojili jako osoby zúčastněné na řízení. [5] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci směšují údaje ze dvou různých řízení týkajících se odlišných staveb, která na sobě nejsou závislá. Zdůraznil, že se napadené rozhodnutí týká výlučně zídky ve vlastnictví žalobců. K neprovedení geodetického zaměření uvedl, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a provedení tohoto důkazu by nemohlo ovlivnit výsledek řízení. Za podstatné považoval, že zídka byla postavena bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem a nebyla dodatečně povolena. Za správný označil i postup podle právní úpravy účinné v době vedení řízení o odstranění stavby. [6] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl. Nejprve se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti a uzavřel, že napadené správní rozhodnutí i rozhodnutí stavebního úřadu umožňují věcný přezkum. Podle krajského soudu bylo z jejich obsahu zřejmé, že správní orgány spatřovaly důvod pro nařízení odstranění stavby v naplnění podmínek § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy v tom, že stavba byla provedena bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem a nebyla dodatečně povolena. Žalovaný podle krajského soudu dostatečně vyložil, že zídka byla posouzena jako oplocení, které podle § 92 odst. 1 stavebního zákona v době zahájení řízení vyžadovalo územní rozhodnutí. K námitce porušení zásady rovnosti uvedl, že pro posouzení nyní projednávané věci není rozhodné, jak byly hodnoceny důkazy či skutkové otázky v jiném řízení o odstranění jiné stavby. Skutečnost, že stavební úřad v jiném řízení dospěl k závěru příznivému pro vlastníky sousední pergoly, podle krajského soudu nepředurčuje, že obdobně měl rozhodnout i v této věci. Připustil sice, že by bylo vhodnější tuto úvahu v odůvodnění výslovně uvést, avšak tento dílčí nedostatek nepovažoval za vadu způsobující nepřezkoumatelnost. [7] Krajský soud přisvědčil závěru správních orgánů, že byly splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby. Uvedl, že stavební úřad po žalobcích požadoval doložení územního rozhodnutí, popřípadě dodatečného povolení, což žalobci neučinili. Námitku retroaktivní aplikace stavebního zákona neshledal důvodnou a věnoval se jí jen v obecné rovině, jelikož ji žalobci uplatnili poprvé až v žalobě. Podle krajského soudu totiž oplocení podléhalo určité formě veřejnoprávního povolení i podle dřívějších stavebních předpisů, ať již podle zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, nebo zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. [8] Skutečnost, že podle nynější právní úpravy již oplocení do výšky 2 m povolení nevyžaduje, nepovažoval krajský soud za rozhodnou, neboť v posuzované věci byla podle něj dotčena práva jiných osob. Neshledal proto důvod pro aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, o nepřípustnosti odstranění stavby, která nově spadá do volného režimu. [9] Za důvodnou krajský soud nepovažoval ani výtku směřující proti neprovedení geodetického zaměření. Přisvědčil správním orgánům, že takový důkaz byl nadbytečný, neboť již z podkladů předložených samotnými žalobci, zejména z výkresové dokumentace připojené k žádosti o dodatečné povolení stavby, vyplývalo, že zídka zasahuje na sousední pozemek. Nešlo o opomenutý důkaz, nýbrž o důkaz neprovedený pro nadbytečnost, což bylo v rozhodnutí žalovaného dostatečně vysvětleno. Dodal rovněž, že pokud žalobci trvali na tom, že zídka na sousední pozemek nezasahuje, mohli nové geodetické zaměření sami obstarat a předložit v řízení. [10] Krajský soud tedy uzavřel, že správní orgány zjistily skutkový stav v potřebném rozsahu, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a nepochybily, pokud žalobcům nařídily odstranění zídky. II. Obsah kasační stížnosti žalobců [11] Žalobci (dále „stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [12] Stěžovatelé především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že pro nyní posuzovanou věc není významné jiné správní řízení vedené ohledně pergoly a zídky ve vlastnictví jejich sousedů. Podle jejich názoru jde o dvě úzce související věci, neboť se týkají týchž účastníků, téhož hraničního prostoru mezi sousedními pozemky a téhož dlouhodobého sporu o průběh hranice pozemků. V obou řízeních byla podstatná skutková otázka, zda příslušná stavba zasahuje na sousední pozemek. Stěžovatelé tvrdí, že stavební úřad v obou případech postupoval bez potřebného zaměření, avšak rozhodl pokaždé ve prospěch sousedů. Tím podle nich porušil zásadu rovnosti a požadavek předvídatelného rozhodování podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. [13] Stěžovatelé dále namítají, že žalovaný se s touto odvolací námitkou vůbec nevypořádal a krajský soud tuto vadu nezhojil. Odbyl ji závěrem, že skutkové závěry z jiného řízení nejsou pro nynější věc relevantní. Podle stěžovatelů takový přístup neobstojí, protože nešlo o dvě skutečně oddělené věci, nýbrž o jedinou sousedskou kauzu, která se z procesních důvodů promítla do dvou samostatných řízení. Namítají tedy nedostatečné vypořádání s argumentací založenou na porušení zásady rovnosti a spravedlivého procesu. [14] Další okruh kasačních námitek směřuje proti závěru, že byly splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby. Stěžovatelé tvrdí, že správní orgány dostatečně nevysvětlily, proč zídka vůbec podléhala povolovacímu režimu a na základě jakého konkrétního zákonného ustanovení. Podle nich nepostačuje pouhý odkaz na to, že stavba nebyla dodatečně povolena. Správní orgány měly podrobně vyložit, z jakých skutkových a