8 Azs 181/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 181/2025- 26 - text  8 Azs 181/2025-29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: D. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 18 A 107/2025-26, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně, která je státní příslušnicí Ukrajiny, podala dne 10. 10. 2025 žádost o udělení dočasné ochrany. Žalovaný tuto žádost posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), neboť žalobkyně již dříve získala dočasnou ochranu v Rumunsku. [2] Žalobkyně napadla tento postup u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V žalobě namítala zejména to, že v Rumunsku pobývala pouze měsíc v roce 2023, kdy ještě nebyla plnoletá, načež se vrátila na Ukrajinu a při svém současném přicestování do České republiky si nebyla vědoma, že její rumunská dočasná ochrana stále trvá. Zároveň se odkazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), který opakovaně označil tento typ zásahu za nezákonný. [3] Žalovaný v řízení před městským soudem argumentoval tím, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je souladný s unijním právem, přičemž dle formulace tohoto ustanovení pro naplnění důvodů nepřijatelnosti žádosti postačuje, aby cizinec již získal dočasnou ochranu v jiném členském státě. Žalovaný také zpochybňoval judikaturu NSS, která v minulosti označila jeho postup dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina za nezákonný. [4] Městský soud nyní napadeným rozhodnutím žalobkyni přisvědčil, že zásah žalovaného byl nezákonný, a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. [5] Městský soud shledal, že předchozí judikaturu NSS (jmenovitě rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS) a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, lze vztáhnout i na žádosti vrácené pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Toto nové ustanovení je totiž podle městského soudu pouze propojením původních důvodů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), doplněných o kumulativní podmínku předchozího oznámení o vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. [6] Dle městského soudu je nadále klíčový žadatelův nárok na přiznání dočasné ochrany na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“). Městský soud dodal, že skutečnost, že směrnice neupravuje konkrétní důvody druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje. [7] Podle městského soudu na uvedeném nic nemění ani nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“). Ani z něj totiž neplyne, že by stát mohl vrátit žádost jako nepřijatelnou bez věcného posouzení. [8] K druhé podmínce uvedené v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina městský soud konstatoval, že politické oznámení o riziku překročení kapacit nemůže vyvolávat v rámci EU právní účinky, vzhledem k aktuálnímu unijnímu právu a judikatuře NSS. Vedle výše uvedeného městský soud upozornil na fakt, že nově vložený důvod nepřijatelnosti v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je nepřijatelným pokusem o vymanění se z prostředí vlády práva. Tento pokus však podle městského soudu nemůže zvrátit již existující judikaturu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V této kasační stížnosti, shodné s předchozími, které stěžovatel k NSS podal v nedávné době, navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nadto uvádí, že by NSS měl zvážit opětovné položení předběžné otázky s tím, že do odpovědi SDEU by měly být všechny případy přerušeny. [10] Stěžovatel argumentuje tím, že právo na sekundární pohyb neplyne přímo z textu směrnice o dočasné ochraně. Z toho dovozuje, že takové právo nemůže vzniknout ani přímým účinkem směrnice, naopak podle něj prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025 potvrzuje opak. [11] Stěžovatel se dále vyjadřuje k bodům 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022, které podle něj nevyžadují asistenci orgánů členského státu vůči držiteli dočasné ochrany při zrušení jeho dočasné ochrany v jiném členském státě. Tuto asistenci nevyžaduje ani rozsudek Krasiliva. Rada tak podle stěžovatele zaprvé dává najevo, že druhotné pohyby osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, by měly být bez dalšího zamítnuty, a zadruhé upřesnila význam dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Podle stěžovatele je stěžejní význam, který dohodě přikládají její účastníci. [12] Stěžovatel také namítá, že právo stěhování se v rámci EU je určeno pouze občanům Unie a nenáleží příslušníkům třetích zemí, pobývajícím, ač oprávněně, na území členského státu. Rada podle stěžovatele nemůže rozšířit obsah práv osob požívajících dočasnou ochranu pouhým prováděcím rozhodnutím. K podpoře tohoto argumentu se odkazuje na rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 19. 12. 2024, Kaduna, C‑244/24 a C‑290/24, dle kterého prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani ji měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. [13] Dále stěžovatel rozporuje výklad NSS, podle kterého je Česká republika navždy vázána společným prohlášením s ostatními státy, ledaže by se s každým individuálně dohodla jinak. Stěžovatel poskytuje jazykový výklad, dle kterého slova „členské státy se dohodly“ jednoznačně dokládají, že jde o sérii jednostranných úkonů. Čl. 11 směrnice o dočasné ochraně podle něj navíc druhotné pohyby neřeší, proto je pro danou situaci irelevantní. Stěžovatel zde též upozorňuje na společné prohlášení České republiky a Německa, které podle něj blíže osvětluje prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022. Na výše uvedeném pak stěžovatel zakládá nesouhlas s napadeným rozhodnutím městského soudu, dle něhož nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 nemění závěry judikatury NSS. [14] Stěžovatel navazuje upozorněním, že u druhotného pohybu nelze hovořit o zranitelném postavení prchající osoby, neboť ta se již pouze z vlastní vůle stěhuje do jiného členského státu. Pro stěhování odkazuje na možnost podání žádosti o pobytové oprávnění přes Generální konzulát České republiky ve Lvově, což lze učinit i dálkovým přístupem. S pomocí přiložených statistických údajů chce stěžovatel dokázat, že většina takových žádostí byla v roce 2024 a v lednu až září 2025 úspěšná. Navíc údajně až 85 % těchto žádostí podávají právě osoby, které pobývají v režimu dočasné ochrany na území jiného členského státu. Stěžovatel uzavírá, že neudělení dočasné ochrany žalobkyni nutně nevytváří povinnost vrátit se na Ukrajinu a stále jí poskytuje relevantní možnost získat pobytové povolení způsoby, které on sám preferuje. [15] Dále stěžovatel odkazuje na legislativní proces v souvislosti se změnou zákona, v jejímž rámci došlo k přijetí § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Cituje ze zápisu z 55. schůze Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny dne 27. 5. 2025 a ze stenozáznamu druhého a třetího čtení sněmovního tisku č. 931. Stěžovatel pokládá na základě těchto záznamů za prokázané, že se Poslanecká sněmovna návrhem zabývala řádně a vědomě, že vůle ke schválení změny byla jednotná napříč politickým spektrem a že ani Senát nevyjádřil k návrhu výhrady. [16] Stěžovatel také uvádí, že situace v oblasti přijímání vysídlených osob se v posledním období dramaticky zhoršuje a že eviduje 100% nárůst žádostí. Podle něj jsou aktuální počty nejvyšší od první vlny v roce 2022. [17] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel dodává, že je