8 Azs 185/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 185/2025- 27 - text  8 Azs 185/2025-30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: O. P., zast. Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 11 A 143/2025-25, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, Mgr. Pavola Kehla, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, který je státním příslušníkem Ukrajiny, podal dne 6. 10. 2025 žádost o udělení dočasné ochrany v České republice. Žalovaný tuto žádost posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), neboť žalobce již dříve získal dočasnou ochranu ve Švýcarsku. [2] Žalobce napadl tento postup u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“). V žalobě namítal, že konstatování nepřijatelnosti jeho žádosti o dočasnou ochranu odporovalo unijnímu právu, neboť bylo zatíženo nepřezkoumatelností a libovůlí, žalovaný mu znemožnil uplatnit právo na dočasnou ochranu a odepřel mu přístup k jakémukoli opravnému prostředku. Žalovaný podle něj neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal ani netvrdil, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina bylo učiněno i ve vztahu ke Švýcarsku. Švýcarsko navíc není přímo vázáno unijní úpravou dočasné ochrany. Zároveň poukazoval na to, že § 5 odst. 1 písm. f) zmiňovaného zákona obsahuje úpravu diskriminační vůči žadatelům přicházejícím ze Švýcarska a že jeho status dočasné ochrany, který mu byl ve Švýcarsku přiznán, může skončit 4. 3. 2026, což by ho vystavovalo riziku návratu na Ukrajinu. [3] Žalovaný v řízení před městským soudem argumentoval tím, že žalobce má již udělenu dočasnou ochranu ve Švýcarsku podle místního práva (konkrétně tzv. „status S“), a žádost tak byla správně vyhodnocena jako nepřijatelná v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Od bodu III. svého vyjádření ovšem žalovaný předkládal argumenty, které nereagovaly na žalobu, nýbrž brojily proti námitkám, které žalobce v tomto řízení neuplatnil a mají vycházet z nedávné judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a krajských soudů týkající se nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona. [4] Městský soud nyní napadeným rozsudkem přisvědčil žalobci, označil zásah žalovaného za nezákonný a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. V rozsudku, včetně části rekapitulující argumentaci žalobce, však obdobně jako předtím žalovaný žalobci „vkládal do úst“ argumentaci rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, judikaturou NSS a krajských soudů týkající se rozpornosti § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem. [5] Městský soud shledal, že předchozí judikaturu NSS (například rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS) a rozsudek Krasiliva lze vztáhnout i na žádosti vrácené pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Toto nové ustanovení je totiž podle městského soudu pouze propojením původních důvodů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), doplněných o kumulativní podmínku předchozího oznámení o vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. K druhé podmínce uvedené v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina městský soud konstatoval, že politické oznámení o riziku překročení kapacit nemůže vyvolávat v rámci EU právní účinky, vzhledem k aktuálnímu unijnímu právu a judikatuře NSS. Vedle výše uvedeného městský soud upozornil na fakt, že nově vložený důvod nepřijatelnosti v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je nepřijatelným pokusem o vymanění se z prostředí vlády práva. Ten však nemůže zvrátit již existující judikaturu. [6] Dále městský soud rekapituloval správný způsob, jakým měl žalovaný v souladu se zmíněnou předchozí judikaturou NSS postupovat. Podle městského soudu na uvedeném nic nemění ani nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“). Ani z něj totiž neplyne, že by žalovaný mohl vrátit žádost jako nepřijatelnou bez věcného posouzení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nadto stěžovatel uvádí, že by NSS měl zvážit opětovné položení předběžné otázky s tím, že do odpovědi SDEU by měly být všechny případy přerušeny. [8] Stěžovatel argumentuje tím, že právo na sekundární pohyb neplyne přímo z textu směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Z toho dovozuje, že takové právo nemůže vzniknout ani přímým účinkem směrnice, naopak podle něj prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025 potvrzuje opak. [9] Stěžovatel se dále vyjadřuje k bodům 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022, které podle něj nevyžadují asistenci orgánů členského státu vůči držiteli dočasné ochrany při zrušení jeho dočasné ochrany v jiném členském státě. Tuto asistenci nevyžaduje ani rozsudek Krasiliva. Rada tak podle stěžovatele zaprvé dává najevo, že druhotné pohyby osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, by měly být bez dalšího zamítnuty, a zadruhé upřesnila význam dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Podle stěžovatele je stěžejní význam, který dohodě přikládají její účastníci. [10] Stěžovatel také namítá, že právo stěhování se v rámci EU je určeno pouze občanům Unie a nenáleží příslušníkům třetích zemí, pobývajícím, ač oprávněně, na území členského státu. Rada podle stěžovatele nemůže rozšířit obsah práv osob požívajících dočasnou ochranu pouhým prováděcím rozhodnutím. K podpoře tohoto argumentu odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2024, Kaduna, C‑244/24 a C‑290/24, dle kterého prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani ji měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. [11] Dále stěžovatel rozporuje výklad NSS, podle kterého je Česká republika navždy vázána společným prohlášením s ostatními státy, ledaže by se s každým individuálně dohodla jinak. Stěžovatel poskytuje jazykový výklad, dle kterého slova „členské státy se dohodly“ jednoznačně dokládají, že jde o sérii jednostranných úkonů. Čl. 11 směrnice o dočasné ochraně podle něj navíc druhotné pohyby neřeší, proto je pro danou situaci irelevantní. Stěžovatel zde též upozorňuje na společné prohlášení České republiky a Německa, které podle něj blíže osvětluje prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022. Na výše uvedeném pak stěžovatel zakládá nesouhlas s napadeným rozhodnutím městského soudu, dle něhož nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 nemění závěry judikatury NSS. [12] Stěžovatel navazuje upozorněním, že u druhotného pohybu nelze hovořit o zranitelném postavení prchající osoby, neboť ta se již pouze z vlastní vůle stěhuje do jiného členského státu. Pro stěhování odkazuje na možnost podání žádosti o pobytové oprávnění přes Generální konzulát České republiky ve Lvově, což lze učinit i dálkovým přístupem. S pomocí přiložených statistických údajů chce stěžovatel dokázat, že většina takových žádostí byla v roce 2024 a v lednu až září 2025 úspěšná. Navíc údajně až 85 % těchto žádostí podávají právě osoby, které pobývají v režimu dočasné ochrany na území jiného členského státu. Stěžovatel uzavírá, že neudělení dočasné ochrany žalobci nutně nevytváří povinnost vrátit se na Ukrajinu a stále mu poskytuje relevantní možnost získat pobytové povolení způsoby, které stěžovatel preferuje. [13] Dále stěžovatel odkazuje na legislativní proces v souvislosti se změnou zákona, v jejímž rámci došlo k přijetí § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Cituje ze zápisu z 55. schůze Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny dne 27. 5. 2025 a ze stenozáznamu druhého a třetího čtení sněmovního tisku č. 931. Stě