9 As 173/2025 – Nejvyšší správní soud

9 As 173/2025- 37 - text  9 As 173/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: JONEA, s.r.o., se sídlem Majdalenky 908/10c, Brno, zast. Mgr. Tomášem Miketou, advokátem se sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného z 22. 2. 2024, č. j. JMK 28841/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2025, č. j. 32 A 10/202429, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kuřim ze dne 27. 12. 2023, č. j. MK/83952/23/KÚ (dále jen „správní orgán prvního stupně“). Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu stanovená zákonem o silničním provozu. Porušení pravidel provozu spočívalo v tom, že blíže nezjištěný řidič 5. 10. 2022 jel v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 30 km/h s motorovým vozidlem provozovaným žalobkyní, přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 40 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení mu tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 37 km/h. Tím nezjištěný řidič porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak jednání vykazujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. [2] Předmětem sporu je zejména výklad § 125c odst. 1 zákona o silničním provozu, konkrétně zda je po 1. 1. 2024 právní úprava přestupku při překročení rychlosti o méně než 10 km/h pro pachatele příznivější a zda se vůbec o přestupek jedná a primární odpovědnost řidiče. [3] Krajský soud žalobu zamítl. Především uvedl, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné a že správní orgány postupovaly dostatečně při zjišťování totožnosti řidiče. Zdůraznil, že v řízení o přestupku provozovatele vozidla nelze po správních orgánech požadovat rozsáhlé pátrání po řidiči, pokud provozovatel sám jeho totožnost ve stanovené lhůtě nesdělí a z podkladů nevyplývají jiné konkrétní indicie. Za dostačující považoval, že správní orgán prvního stupně vycházel z oznámení přestupku, fotodokumentace, výzvy provozovateli k úhradě určené částky a z poučení o možnosti sdělit totožnost řidiče; návrh žalobkyně, aby správní orgán porovnával fotografie s obchodním rejstříkem nebo registry osob, soud označil za nereálný a excesivní. Současně potvrdil, že určená částka 700 Kč ve výzvě provozovateli vozidla dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu byla podle tehdejší právní úpravy stanovena v mezích zákona; za podstatnou považoval pokutu uloženou v řízení o přestupku provozovatele vozidla vedeném se stěžovatelkou, nikoli částku obsaženou ve výzvě provozovateli vozidla. Ve vztahu k námitce zavinění řidiče přisvědčil postupu žalovaného, dle kterého se v řízení o přestupku provozovatele vozidla otázka zavinění řidiče neposuzuje. [4] K žalobní námitce ohledně příznivější pozdější úpravy krajský soud uvedl, že ani po 1. 1. 2024 se překročení rychlosti o méně než 10 km/h nestalo beztrestným. Podle krajského soudu se pouze přesunulo z dřívější speciální skutkové podstaty v § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu do „zbytkové“ skutkové podstaty podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, protože řidič i nadále porušuje povinnost řídit se dopravním značením. Krajský soud se opřel i o důvodovou zprávu k novele a uzavřel, že úmyslem zákonodárce nebylo nižší překročení rychlosti přestat sankcionovat, nýbrž odlišit je zejména bodovým postihem a režimem pokut. Nešlo tedy o pozdější právní úpravu pro žalobkyni příznivější a odpovědnost provozovatele vozidla zůstala zachována i pro skutek spočívající v překročení rychlosti nejméně o 7 km/h v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 30 km/h. II. Kasační stížnost [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů a dále jeho nezákonnost. Má za to, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda žalovaný učinil veškeré nezbytné kroky k identifikaci řidiče ve smyslu § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, přestože měl reálnou možnost jeho totožnost zjistit, čímž zatížil řízení procesní vadou. Dále namítá, že se krajský soud nevypořádal s námitkou porušení principu primární odpovědnosti řidiče vozidla, a poukazuje na tvrzený nesoulad v judikatuře, roztříštěnou správní praxi a skutečnost, že zaslaná výzva k úhradě jde proti smyslu a účelu zákona. Další námitka směřuje proti výši částky 700 Kč stanovené ve výzvě provozovateli vozidla, která je neodůvodněná a nese znaky libovůle. Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku zavinění řidiče vozidla a vůbec se nezabýval materiální stránkou přestupku. Rovněž namítá zneužití práva ze strany správního orgánu prvního stupně, spočívajícího v tom, že vydal rozhodnutí před prekluzí, motivován prodloužením prekluzivní lhůty o rok. Konečně uvádí, že jednání řidiče již s ohledem na novelu účinnou od 1. 1. 2024 nepředstavovalo přestupek podle § 125c odst. 1 zákona o silničním provozu a žalovaný k tomuto měl přihlédnout. [7] Stěžovatelka navrhla napadený rozsudek zrušit. [8] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je přijatelná. [10] NSS se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Jedná se totiž o přestupkovou věc, v níž před krajským soudem podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval specializovaný samosoudce. K problematice vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního NSS odkazuje na své usnesení z 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele vyložil. [11] Kasační stížnost se mj. týká výkladu § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, konkrétně zda po 1. 1. 2024 je překročení rychlosti o méně než 10 km/h stále přestupkem dle zákona o silničním provozu. K této právní otázce neexistuje ustálená judikatura NSS. Proto je kasační stížnost ve smyslu § 104a s. ř. s. přijatelná. [12] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. K problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se NSS již mnohokrát vyjádřil (např. rozsudky z 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, a z 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost je třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že skutečně nelze seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS z 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18). Dále je třeba uvést, že nedostatek přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení nepředstavuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost, pokud soud prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (rozsudky NSS z 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014108, bod 37, či ze 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012161, bod 12). [13] Nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se krajský soud nevypořádal s námitkami týkajícími se primární odpovědnosti řidiče a postupu žalovaného při zjišťování totožnosti řidiče vozidla, konkrétně s námitkou, že žalovaný po zjištění přestupku zaslal stěžovatelce výzvu podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu namísto výzvy k podání vysvětlení. Současně uvádí, že touto námitkou se nezabýval ani žalovaný. Podle stěžovatelky tak jde o opomenutou námitku.