9 Afs 137/2016 — Nejvyšší správní soud

61 Af 4/2020- 63 - text  22 61 Af 4/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: AREX CZ, a. s., IČO X se sídlem Pražská tř. 2772/121, 370 04 České Budějovice zastoupené společností Rambousek a partner, a. s., se sídlem Křišťanova 4/1544, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2020, čj. 5115/20/5300-21050-711674, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Dne 17. 8. 2011 zahájil někdejší Finanční úřad v Českých Budějovicích u žalobkyně kontrolu na DPH za zdaňovací období měsíců leden roku 2009 až prosinec roku 2010 završenou dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 3. 2014, jimž žalobkyni doměřil daň v celkové výši 3 691 010 Kč a penále v celkové výši 738 200 Kč. 2. V průběhu daňové kontroly správce daně zjistil, že pohonné hmoty byly prodávány v řetězcích společností, do kterých byly mimo žalobkyně a jejích přímých dodavatelů, tj. společností Benaft P, s. r. o., a KONT FUEL DISTRIBUTION, s. r. o., zapojeny i další subjekty. Přepravu z rafinerie zajišťovala sama žalobkyně vlastními dopravními prostředky, přičemž oprávněným příjemce pohonných hmot byla společnost GARANTRANS, s. r. o. 3. Správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že zdanitelná plnění spočívající v nákupu pohonných hmot od společností Benaft P a KONT FUEL DISTRIBUTION byla uskutečněna s místem plnění v tuzemsku. Podle závěrů správce daně se jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu, konkrétně z Rakouska. Z toho důvodu správce daně žalobkyni neuznal nárok na odpočet DPH podle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o DPH“), a o stejnou částku navýšil daň z pořízení zboží z jiného členského státu a tomu odpovídající nárok na odpočet daně. 4. Odvolání proti dodatečným platebním výměrům žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Následnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, čj. 10 Af 35/201565. Obě tato rozhodnutí však následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, čj. 9 Afs 137/2016-176, č. 3901/2019 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze závěrů obsažených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 19. 12. 2018, AREX CZ, C-414/17, ECLI:EU:C:2018:1027, vydaného v řízení o předběžné otázce, kterou sám Nejvyšší správní soud v nynější věci inicioval. Důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného a krajského soudu byla – stručně řečeno – skutečnost, že v průběhu daňového řízení nebyla dostatečně vyjasněna otázka, kdy žalobkyně získala oprávnění s nakoupenými pohonnými hmotami nakládat jako vlastník. 5. Žalovaný tak ve věci v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodoval již podruhé, přičemž i tentokráte odvolání žalobkyně zamítl a dodatečné platební výměry správce daně potvrdil. II. Shrnutí žaloby 6. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 14. 4. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 7. Žalobkyně uvedla, že má koncesi jednak na prodej pohonných hmot a dále na nákladní dopravu, přičemž v kontrolovaných obdobích dopravovala pohonné hmoty pro kupujícího přímo z rafinerie v Rakousku, o čemž svědčí CMR listy. Sám kupující pak zajišťoval dokumenty AAD, resp. e-AD, na základě kterých probíhala přeprava PHM v režimu podmínečného osvobození od spotřební daně do České republiky, kde byly propuštěny do volného oběhu. Až teprve poté kupující prodal pohonné hmoty buď žalobkyni či jinému subjektu. 8. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně uskutečnila intrakomunitární dodávku pohonných hmot, což je však v rozporu s již ustálenou judikaturou správních soudů. Žalobkyně konkrétně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, čj. 5 Afs 77/201543, ze dne 22. 12. 2016, čj. 2 Afs 155/201670, ze dne 19. 1. 2017, čj. 1 Afs 87/201645, ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 Afs 40/201848, ze dne 8. 11. 2018, čj. 1 Afs 43/201849 a ze dne 25. 4. 2019, čj. 10 Afs 41/201856, rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2020, čj. 31 Af 68/2016111, a ze dne 31. 1. 2020, čj. 31 Af 13/201873, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, ze dne 3. 2. 2020, čj. 52 Af 39/2019127, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019, čj. 22 Af 115/2017166, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2019, čj. 51 Af 7/2018-74. K tomu krajský soud poznamenává, že téměř všechny zde citované rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a Krajského soudu v Ostravě zrušil Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 16. 7. 2020, čj. 1 Afs 113/202043, ze dne 5. 8. 2020, čj. 10 Afs 43/202035, a ze dne 25. 11. 2020, čj. 9 Afs 53/202069. O kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 31 Af 13/2018-73 Nejvyšší správní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Afs 64/2020 doposud nerozhodl. Kasační stížnost proti rozsudku zdejšího soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, čj. 7 Afs 399/201973, zamítl. 9. Žalobkyně namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, přičemž předně vyjádřila nesouhlas se zamítnutím navrhovaných svědeckých výpovědí v bodech [83], [85], [104] a [137] žalobou napadeného rozhodnutí. Úvahy žalovaného jsou v této souvislosti nepřezkoumatelné. 10. V bodě [83] žalovaný odkazuje na výpověď svědka I.S., jednatele společnosti KONT FUEL DISTRIBUTION, z níž však v rozporu se závěry žalovaného plyne, že vlastnictví přešlo na žalobkyni v okamžiku vyclení při propuštění zboží do volného oběhu. Svědek R.P. sice vypověděl, že riziko přešlo na žalobkyni v okamžiku nakládky, avšak neuvedl, jaké riziko měl na mysli, zda riziko dopravce, či riziko nahodilé zkázy ve smyslu stanovisek generální advokátky J.K. jako v případech případu řešených u Soudního dvora ve věcech AREX (C-414/17) a Herst (C-401/18). V rozporu s tím nadto svědek I.S. uvedl, že riziko přešlo na žalobkyni až v okamžiku uvolnění zboží do režimu volného oběhu. V rozporu s judikaturou Soudního dvora pak žalovaný přisuzuje velký význam samotné přepravě a její organizaci. Nebylo přitom zjištěno, zda a jakým způsobem měli dodavatelé možnost do dopravy zasahovat. Z hlediska organizace dopravy není podstatné tvrzení řidiče, že jej úkoloval přímo člen představenstva žalobkyně, nýbrž zda tuto možnost dodavatelé vůbec měli. Není pravdivé tvrzení žalovaného, že výpověď již vyslechnutého svědka je v rozporu s písemnou smlouvou. Odmítnutí svědeckých výpovědí je tak z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007, čj. 7 Afs 128/200667. Vedle spekulace obsažené v bodě [137] rozhodnutí žalovaného, žalobkyně v daňovém řízení uvedla i konkrétní důvody, pro které je nutné svědky vyslechnout. Ti by se měli vyjádřit i k otázce, proč na daňových dokladech byla vyčíslena česká spotřební daň, pokud by na žalobkyni přešlo právo nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník již v zahraničí. 11. Z rámcové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností KONT FUEL DISTRIBUTION ze dne 1. 9. 2009, kterou žalobkyně v daňovém řízení předložila, plynulo její dvojjediné postavení nejprve coby dopravce, následně pak coby vlastníka pohonných hmot. Žalovaný se touto smlouvou zabýval pouze okrajově v bodě [52] svého rozhodnutí. Z rámcové smlouvy přitom s ohledem na skutečnost, že společnost KONT FUEL DISTRIBUTION nesla odpovědnost za zboží po dobu přepravy, jasně vyplývá úmysl převodu vlastnictví až v České republice. Rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu taktéž nepřezkoumatelné. 12. Žalobkyně sice respektuje závěr obsažený v rozsudku Soudního dvora ve věci AREX, dle něhož na věc nedopadá čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), avšak je toho názoru, že by měla být aplikována zásada in dubio pro mitius ve smyslu předběžných otázek řešených v rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 4. 2020, Herst, C-401/18, ECLI:EU:C:2020:295. Přestože režim spotřební daně s režimem daně z přidané hodnoty nesouvisí, je nutno jej vzít jako jednu z indicií momentu nabytí vlastnického práva žalobkyně. Českou spotřební daň lze na daňových dokladech vyčíslit až v okamžiku, kdy se zboží nachází v tuzemsku po propuštění zboží do režimu volného oběhu. Žalovaný se k této otázce nevyjádřil. 13. Postup žalovaného je dle názoru žalobkyně v rozporu se shora citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 77/201543 a čj. 2 Afs 155/2016