2 As 10/2007 — Nejvyšší správní soud

51 A 37/2023- 27 - text  6 51 A 37/ [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: J. Š., narozen dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Tomešem Vytiskou se sídlem Masarykovo náměstí 1, 377 01 Jindřichův Hradec proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2023, č. j. KUJCK 115788/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec, odbor životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad“), ze dne 10. 3. 2023, č. j. OŽP/14936/23/Ca-178 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), o společném povolení k umístění a realizaci stavby dle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění, ve spojení s § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v rozhodném znění, a to stavby „ČOV pro objekt čp. X, Okrouhlá Radouň, v kraji Jihočeském, okrese Jindřichův Hradec, obci Okrouhlá Radouň, katastrálním území Okrouhlá Radouň, na pozemku p.č. st. X, č.h.p.1-07-03-0260-0-00- Radouňský potok, VÚ: Radouňský potok od pramene po ústí do toku Nežárka, HVL_0720, iDVT: Radouňský potok (10273023), souřadnice umístění ČOV: X – 1142137, Y – 712691“ (dále jen „ČOV“). Dle rozhodnutí stavebního úřadu se jedná o kontejnerovou aktivační ČOV, jejíž specifikace a podoba je zachycena ve správním spise; jedná se o válec uložený v zemi s průměrem 2050 mm a výškou 2700 mm. 2. Žalobce po stručném shrnutí předcházejícího správního řízení napadl vady řízení a nezákonnost napadeného rozhodnutí. 3. Žalobce poukázal na vydané rozhodnutí Městského úřadu Nová Včelnice ze dne 4. 11. 2022, č. j. 3618/22/SÚ (dále jen „rozhodnutí o výjimce“), kterým byla pro ČOV povolena výjimka z § 24a odst. 2 a 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), pro nedodržení nejmenších odstupových vzdáleností studny od zdrojů možného znečištění, tj. vzdálenost studny od ČOV. K tomu uvedl, že mu jakož vlastníku sousedního pozemku bylo upřeno právo být účastníkem tohoto řízení. Žalobce brojil proti tvrzení správních orgánů, že nemusí být účastníkem řízení o povolení výjimky, neboť rozhodnutí o výjimce nezakládá právo a povinnost samo o sobě, ale až ve spojení s napadeným rozhodnutím. Rovněž žalobce namítal, že rozhodnutí o výjimce vydal nepříslušný správní orgán. Žalobce uvedl, že nejmenší vzdálenost studny od zdrojů znečištění je dána dle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o technických požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška č. 137/1998 Sb.“), normovými hodnotami, tj. technickými normami – konkrétně ČSN 75 5115. Dle citované technické normy by měla být vzdálenost nejméně 5 metrů v málo propustném prostředí a v pískovém podloží až 12 metrů, přitom dle žalobce je v daném místě materiál propustný. Namítal, že místo ČOV by mohl být využit dodnes funkční septik ve vzdálenosti 30 metrů od studny právě z důvodu dodržení minimálních vzdáleností. Žalobce nakonec nezákonnost napadeného rozhodnutí dovozoval ze skutečnosti, že na štěrkovém prostředí v bezprostřední blízkosti od studny mají být 4 parkovací místa, přitom za odpadní vody je nutné dle ČSN 75 6561 považovat dešťové vody znečištěné ropnými látkami (např. z odstavných a parkovacích ploch). 4. Žalobce dále namítal, že správní orgány učinily skutkové závěry o vzdálenostech, aniž by nařídily ústní jednání na místě samém, čímž postupovaly v rozporu se zásadami správního řízení (zákaz zneužití správního uvážení, dobré víry, materiální pravdy a přístupu správního orgánu k dotčené osobě). Konkretizoval, že šířka pozemku od plánovaného umístění ČOV směrem k jeho pozemku není 14,66 metrů, ale 13,80 metrů a doložil fotografie vlastního měření. Dále uvedl, že vzdálenost od ČOV k hranici jeho pozemku v nejbližším místě činí nikoliv 6 metrů, ale pouze 3 metry, čímž ochranné pásmo ČOV přesahuje na jeho pozemek a z důvodu omezení jeho vlastnického práva měla být uzavřena smlouva ke kompenzaci jeho majetkové újmy. Žalobce namítal nesprávnou aplikaci § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jelikož toto ustanovení řeší vzdálenosti staveb na sousedních pozemcích, avšak na svém pozemku žalobce žádnou stavbu nemá. 5. Žalobce z výše uvedeného navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Shrnutí vyjádření žalovaného 6. K řízení o výjimce žalovaný sdělil, že rozhodnutí o výjimce bylo podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí a jelikož žalobce ve svém odvolání rozhodnutí o výjimce napadl, předal toto rozhodnutí k přezkumu Krajskému úřadu pro Jihočeský kraj, Odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu (dále jen „stavební úřad“), který svým sdělením ze dne 2. 8. 2023, č. j. KUJCK 87489/2023 (dále jen „stanovisko stavebního úřadu“), konstatoval, že nebyla zjištěna nezákonnost rozhodnutí o výjimce při stanovení okruhu účastníků, když žalobce jakož nájemce studny nemohl být účastníkem řízení a současně netvrdil dotčení konkrétního práva a povinnosti, rovněž za situace, že dle konstantní judikatury rozhodnutí o výjimce nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011-66, č. 2908/2013 Sb. NSS). Nebyla rovněž zjištěna nepříslušnost správního orgánu, který rozhodoval o výjimce. Toto sdělení bylo pro žalovaného závazné, proto bylo podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí (srov. závazné stanovisko dle § 149 správního řádu). 7. Žalovaný dodal, že ČOV je plně v souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., na kterou odkazuje § 193 a § 194 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Uvedl, že § 24b vyhlášky č. 501/2006 Sb., nestanoví odstupové vzdálenosti staveb. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobcem citovaná vyhláška č. 137/1998 Sb., byla zrušena ke dni 26. 8. 2009 a nahrazena vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. K otázce závaznosti či dobrovolnosti ČSN uvedl, že jsou normy závazné jen s odkazem na konkrétní ustanovení platné vyhlášky č. 268/2009 Sb. Žalovaný nesouhlasí, že by uvedl, že ochranné pásmo ČOV mělo činit 5 metrů dle TSN 75 6011, ale pouze tuto normu citoval v souvislosti s vypořádáním námitky ohledně obavy žalobce z možných pachových imisí. Rovněž uvedl, že citovaná technická norma není závazná. Obecné požadavky na využívání území dle žalovaného plynou z § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. 8. Žalovaný k námitce místního šetření odkázal na možnost správního uvážení vodoprávního úřadu dle § 49 odst. 1 správního řádu, neboť zákon nestanoví povinnost ústní jednání nařizovat. Dle žalovaného se vodoprávní úřad nespokojil pouze se vzdálenostmi uvedenými v předložené projektové dokumentaci, kterou zpracoval autorizovaný inženýr pro vodohospodářské stavby Ing. M. R., CSc., ale sám provedl měření v katastrálním situačním výkresu projektové dokumentace v měřítku 1:1000, č. výkresu C2, ze kterého ověřil vzdálenost ČOV od hranice k pozemku žalobce cca 6 metrů. K námitce vzdálenosti ochranného pásma ČOV žalovaný odkázal na § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. s tím, že zákon nestanoví jako povinný podklad k vydání napadeného rozhodnutí smlouvu o kompenzování majetkové újmy vzniklé vlastníku pozemku v ochranném pásmu, proto nemohl řízení pro absenci této smlouvy přerušit či zastavit. 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. III. Právní hodnocení krajského soudu 10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. 11. Žaloba není důvodná. 12. Na úvod krajský soud předesílá, že z obsahu správního spisu plyne, že ČOV má být umístěna na pozemku ve vlastnictví obce Okrouhlá Radouň. Předmětná studna, ke které byla povolena výjimka pro nedodržení nejmenších odstupových vzdáleností, se nachází rovněž na stejném pozemku ve vlastnictví obce Okrouhlá Radouň cca 3 metry od ČOV. Žalobce je vlastníkem sousedního pozemku a studnu má užívat z titulu nájemce bytu v obecním domě, který se zde nachází. 13. Na prvním místě se krajský soud zabýval tím, jaká práva může žalobce ve vztahu ke studni, která není v jeho vlastnictví, namítat a dospěl k závěru, že námitky, které žalobce vznáší, mu nepřísluší. Žalobce uvádí na straně 3 shora podané žaloby, že „studnu užívá