4 Ads 50/2009 — Nejvyšší správní soud

55 Ad 2/2022- 94 - text  15 55 Ad 2/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: Ing. L. V. trvale bytem doručovací adresa: proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutím ze dne 11. 11. 2021, č. j. MPSV-2021/179890-913, a ze dne 16. 12. 2021, č. j. MPSV-2021/148457-513/4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 18. 1. 2022 žalobu, kterou se R. K. domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2021, MPSV-2021/179890-913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodnutí Úřadu práce – krajské pobočky České Budějovice ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10286/2016/CBU, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), které předcházelo napadenému rozhodnutí a bylo jím částečně změněno tak, že se zvyšuje příspěvek na péči z 4 400Kč na 8 800 Kč měsíčně od ledna 2017 (ve zbylé části bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno), a rozhodnutí ze dne 16. 12. 2021, č. j. MPSV-2021/148457-543/4 (dále jen „rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně komise“). Dále se žalobou domáhala vyloučení předsedkyně posudkové komise MPSV MUDr. M. E. z projednání a rozhodování o posudku o zdravotním stavu R. K. z důvodu podjatosti. 2. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 6. 12. 2022, č. j. 55 Ad 2/2022-75, odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), neboť R. K., označená jako žalobkyně, dne 2. 2. 2021 zemřela. Krajský soud tak měl za to, že se jedná o neodstranitelnou vadu řízení. 3. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozhodl o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 12. 2022 rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 10 Ads 2/2023–33, tak, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobcem není zemřelá R. K., ale na základě § 16 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, její opatrovník Ing. L. V. (dále jen „žalobce“). Žaloba tak byla podána osobou oprávněnou, tedy bez neodstranitelné vady. Tímto právním názorem je krajský soud vázán. II. Vymezení věci a shrnutí žaloby 4. Žalobce v žalobě předně uvádí, že napadené rozhodnutí vycházelo z posouzení stupně závislosti R. K. (dále jen „posuzovaná osoba“), přičemž posudková komise došla k závěru, že posuzovaná osoba zvládá všechny aktivity v mobilitě a stravování vymezené přílohou č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Tento závěr posudkové komise je však podle žalobce nesprávný pro rozpor se zdravotnickou dokumentací a skutkovým stavem, neboť posuzovaná osoba nezvládala minimálně jednu z aktivit v mobilitě a taktéž ve stravování. Tím, ve smyslu § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., nezvládala celou aktivitu. Správní orgán se měl podrobně zabývat úplností a přesvědčivostí vyhotoveného posudku, přičemž bylo jeho povinností dostatečně přesvědčivě odůvodnit a vypořádat námitky žalobce proti posudku posudkové komise, což se nestalo. Žalobce má za to, že dosud žádný posudek neprokázal schopnost posuzované osoby se samostatně pohybovat a stravovat se. V tomto směru je dle žalobce potřebné doplnit posudek o to, jakým způsobem by byla posuzovaná osoba schopna si sama stravu naservírovat a dodržovat dietní režim a zda se dokáže pohybovat po schodech, ve výtahu či dopravními prostředky. 5. Žalobce poukazuje na skutečnost, že dle posudku komise OSSZ České Budějovice ze dne 16. 10. 2015 posuzovaná osoba nezvládala stravování, přičemž u posuzované osoby docházelo k progresi zdravotního stavu, tedy jeho zhoršování, nikoli k jeho degresi (zlepšení). Z tohoto důvodu má žalobce za to, že tedy stravování nezvládala i v roce 2018. Žalobce ke schopnosti stravování uvádí, že posuzovaná osoba pro svou praktickou slepotu nebyla schopna si jídlo samostatně nakrájet, přičemž schopnost jíst již nakrájené jídlo příborem není dle jeho názoru uznatelnou schopností přípravy jídla a stravování. Posuzovaná taktéž z důvodu své demence nebyla schopna podle žalobce dodržovat dietní režim. 6. Žalobce dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019-71, dle něhož je nezbytné, aby se v dalším řízení žalovaný zabýval námitkami žalobce stran nezvládané základní životní potřeby stravování a vyvrátil či potvrdil námitky žalobce ohledně schopnosti posuzované osoby zvládat základní životní potřebu mobility. To se ovšem podle žalobce nestalo a žádný z vyhotovených posudků, a tedy ani žalovaný, se tímto posouzením nezabýval. 7. Žalobce dále namítá, že celé řízení je postiženo neodůvodněnými průtahy, když se opakovaně přerušuje řízení za účelem vyhotovení doplňujících posudků, které ovšem opakovaně trpí nepřesvědčivostí, neúplností a nesprávností, kdy popírají nezvládnutou základní životní potřebu mobility a stravování. Posudky neobsahují Nejvyšším správním soudem požadované porovnání zdravotního stavu před datem 1. 1. 2017 a nerespektují závěr posudku z roku 2015. Žalovaný přesto pro „deficit soudnosti úředníka“, kterému chybí objektivita a nadhled nad věcí, opakovaně konstatuje, že posudky jsou úplné a přesvědčivé. Žalobce v žalobě taktéž uvádí, že má i nadále podezření o neobjektivním a nespravedlivém rozhodnutí komise, resp. o jejím úmyslném jednání nepřiznat zvýšení příspěvku na péči. 8. Další námitkou žalobce je libovůle a alibismus posudkové komise, která pokaždé prohlásí dokumentaci za dostatečnou k projednání a vytvoření posudku či k doplnění posudku o posuzované osobě. Žalobce považuje komisi za podjatou mimo jiné i z toho důvodu, že poukazuje na rozpor mezi nedostavením se posuzované osoby na pozvání komise k jejímu zasedání, ale zvládnutí návštěvy očního a psychiatrického lékaře. 9. Žalobce taktéž nesouhlasí se závěrem komise ohledně hypermobility posuzované osoby vyvolané údajnou hyperprotektivitou žalobce. Podle žalobce se v prvé řadě jedná o termín „hypermobilita“, a ne komisí uváděné slovo „hypomobilita“. Navíc hypermobilita je nadměrná pohybová schopnost, kterou však posuzovaná osoba rozhodně nemá. Jedná se tak podle žalobce o další z řady nesmyslností uvedených v rozhodnutí. 10. Žalobce v žalobě uvádí, že není ve zdravotnictví laikem, neboť „má 4 semestry medicíny, pracoval ve dvou hospicích, domově důchodců, v nemocnici jako zdravotní bratr, s Adrou, v Empatii v Českých Budějovicích, s mentálně a tělesně postiženými, měl jsem pracovat jako ředitel Arpidy apod.“ Z tohoto důvodu je podle žalobce laikem naopak „úředník z MPSV České Budějovice, který nemá přehled a náhled na některé věci ve zdravotnictví, zvláště na posouzení posudku komise, o kterém si nedovede učinit subjektivní ani objektivní názor a přejímá posudek doslovně a opisuje staré posudky.“ V této souvislosti tak žalobce odmítl, že by byl vůči posuzované hyperprotektivní. Ostatně údajná hyperprotektivita v podobě až neadekvátního a nadměrného ochraňování, hýčkání nebo rozmazlování posuzované osoby nebyla dle žalobce nikdy prokázána. Jako zcela nesmyslný v této souvislosti žalobce uvádí výrok žalovaného (komise), že bylo stravování nadhodnoceno (uznáno) v posudku ze dne 30. 9. 2016 z důvodu toho, že pečovatel poskytoval hyperprotektivní péči v oblasti porcování jídla. U uznání základní životní potřeby stravování nebyla rozhodující aktivita pečovatele v krájení jídla, ale nesoběstačnost posuzované osoby a její neschopnost si jídlo připravit sama. 11. Žalobce dále v žalobě konstatuje, že posuzovaná osoba byla imobilní již od února 2016, nicméně komise seznala, že se tak stalo až od ledna 2017. Žalobce proto namítá, že komise, resp. neurolog ani jednou při doplňujícím posudku nevysvětlil medicínsky, v čem se tato diagnóza liší natolik, že nelze přistoupit k imobilitě již od 18. 6. 2015 (resp. od 15. 3. 2016). Aktivity mobility neurolog ani nerozvedl ani nehodnotil v čem by mělo spočívat poškození mozku natolik, že je nutné přistoupení k nezvládání základní životní potřeby mobility až od 1. 1. 2017. Komise se tak nezabývala tím, v čem spočívalo zhoršení poškození mozku. Žalobce k tomu namítá, že komise jednala dne 30. 4. 2021 bez neurologa, přestože jejím úkolem bylo vyhotovit doplňující posudek o tom, jaký stupeň závislosti byl u posuzované osoby ode dne 18. 6. 2015 a ode dne 15. 3. 2016 do 31. 12. 2016. Z toho žalobce dovozuje, že komise svůj závěr opětovně pouze opsala ze starších posudků, a tedy určila druhý stupeň závislosti, což žalobce považuje za nesprávný závěr. 12. Vedle uvedeného nezvládání základních životních potřeb stravování a mobility posuzované osoby žalobce namítá taktéž nezvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání. Tato základní životní potřeba byla posuzovanou osobou taktéž nezvládána již od roku 2015, což vyp