8 Afs 21/2009 — Nejvyšší správní soud

57 A 24/2024- 77 - text  9 57 A 24/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Mgr. T. V., narozený dne bytem zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Náčelník Vojenské policie sídlem Rooseveltova 620/23, 160 05 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2024, č. j. MO 479810/2024-5104 takto: I. Rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 12. 6. 2024 č. j. MO 479810/2024-5104 a rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 28. 2.. 2024 č. j. MO 181001/2024-4215 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žádostí ze dne 7. 9. 2018 žalobce požádal o proplacení služby jím vykonané v období od 1. 7. 2015 v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Důvodem této žádosti byla uvedena skutečnost, že služba v režimu nepřetržitého nasazení byla nařizována za účelem plnění běžných služebních úkolů útvaru a nebyly tak splněny podmínky pro aplikaci § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo za takto vykonanou službu poskytnuto adekvátní náhradní volno, příslušely mu dle jeho názoru za každou hodinu takto vykonané služby přinejmenším stejné platové náležitosti, jaké by mu náležely za službu přesčas. Žalobce rovněž požadoval proplacení vykonané služby přesčas, a to přípisem datovaným dnem 3. 10. 2018. 2. Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2022, č.j. MO 482860/2022-5140 žalovaný potvrdil rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor (dále jen „služební orgán“) ze dne 11. 7. 2022, č.j. MO 281656/2022-4215, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o proplacení služby jím vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR v letech 2015–2018 a o proplacení vykonané služby přesčas. Služební orgán dospěl k závěru, že výkon služby spočívající v ochraně chráněných osob je z hlediska sledovaného cíle, kterým je účinná a spolehlivá ochrana těchto osob, a tedy i vnější bezpečnosti státu, natolik specifický, že je třeba jej zajistit v rámci režimu nepřetržitého nasazení. Realizace takové ochrany je dle služebního orgánu možná pouze v počtu tří maximálně pěti ochránců k jedné takové osobě, a to jedině ve zvláštním režimu nepřetržitého nasazení, neboť navýšení počtu ochránců by vedlo ke zvýšení rizika pro bezpečnost chráněné osoby a narušilo by rovněž dlouhodobou koncepci ochranné služby. Uvedený silný veřejný zájem v těchto případech převažuje nad zájmem na zachování práva žalobce na odměnu za službu organizovanou v běžném režimu. Žádosti žalobce o finanční kompenzaci za služby přesčas nebylo vyhověno, neboť se žalobce předtím nedomáhal náhradního volna, jak požaduje zákonná úprava. 3. Žalobce shora uvedené rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž krajský soud žalobě vyhověl. Zrušil žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem sporu bylo, zda služební činnost žalobce, co by příslušníka Velitelství ochranné služby Vojenské policie, bylo možno subsumovat pod režim tzv. nepřetržitého vojenského nasazení dle § 31b odst. 1 zákona o vojácích z povolání s nímž se pojí specifické nároky plynoucí z § 31c odst. 3 téhož zákona. 4. Opětovně bylo vydáno rozhodnutí správním orgánem, velitelem Velitelství vojenské policie Tábor dne 28. 2. 2024, který opětovně zamítl žádost žalobce o proplacení služby konané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení v letech 2015 – 2018 a o proplacení vykonané služby přesčas. Zamítavé rozhodnutí bylo v předmětné věci vydáno poté, co krajský soud rozhodnutím ze dne 26. dubna 2023, č. j. 57 A 2/2023-79 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2022, č. j. MO 482860/2022-5104 a jemu předcházející rozhodnutí služebního orgánu ze dne 11. 7. 2022, č. j. MO 281656/2022-4215. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že standardní služba v rámci činnosti bezpečnostního ochranného týmu není službou v mimořádné situaci, která by byla podřaditelná pod režim nepřetržitého vojenského nasazení. Žalobcem realizovaná služba, spočívající v zajištění ochrany a doprovodu chráněných osob, tak byla v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nařizována protiprávně. Závěry krajského soudu byly v navazujícím kasačním řízení rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2024, č. j. 7 As 108/2023-57, aprobovány. Služební orgán vázán uvedeným právním názorem správních soudů v odůvodnění nynějšího prvostupňového rozhodnutí vycházel z premisy, že žalobcem konaná služba v režimu nepřetržitého vojenského nasazení byla služebním orgánem nařízena protiprávně. I přes uvedený závěr však žádosti žalobce o proplacení služby vykonávané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nevyhověl, dospěl totiž v návaznosti na analogicky aplikované ustanovení § 28 a § 29 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) ve spojení se závěry rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Ad 11/2020-44, k závěru, že žalobce nemá na peněžitou kompenzaci nárok, když primárně se měl u služebního orgánu domáhat náhradního volna, což neučinil. Na této skutečnosti nemění ničeho ani žalobcem tvrzená nevědomost nezákonnosti využití režimu nepřetržitého nasazení 5. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný popsané závěry služebního orgánu napadeným rozhodnutím aproboval a potvrdil rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor (dále jen „služební orgán“) ze dne 28. 2. 2024, č. j. MO 180923/2024-4215, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o proplacení služby jím vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR v letech 2015–2018. Podle žalovaného žalobce nesplnil zákonem stanovené podmínky pro přiznání nároku na peněžní kompenzaci za služby vykonané protiprávně v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Podstatný obsah žaloby 6. Žalobce v žalobě doručené Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 12. 8. 2024 obsáhle shrnuje průběh správního řízení a zdůrazňuje skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí, jež je vydáváno k žádosti žalobce z roku 2018 o proplacení služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, je již pátým rozhodnutím tohoto prvostupňového orgánu. 7. Žaloba, v intencích závěrů předcházejícího rozhodnutí krajského i Nejvyššího správního soudu, v prvé řadě poukazuje na nezákonně nařizovanou službu členům bezpečnostního ochranného týmu v rámci výjimečného režimu nepřetržitého vojenského nasazení a na protiústavní zneužití tohoto institutu v případě žalobce. 8. K důvodům nynější žalobou napadených správních rozhodnutí, kterými byla i přes správními soudy konstatovanou protiprávnost služby nařizované v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, žalobcova žádost zamítnuta, tento uvádí, že jde o rozhodnutí nezákonná, nesprávná a přepjatě formalistická. Jedná se o rozhodnutí, která jsou projevem svévole až vrchnostenské zvůle správních orgánů, jež ostentativně pohrdají soudními rozhodnutími v předmětné věci. Prvostupňový orgán navíc pochybil i v rovině procesní, když žalobci v rozporu s § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neumožnil se před vydáním rozhodnutí seznámit s jeho podklady a k těmto se vyjádřit, resp. navrhnout jejich doplnění. 9. Z rozhodnutí správních soudů v případě žalobce vyplývá, že v minulosti docházelo ke krácení jeho práva na adekvátní protiplnění v penězích za službu vykonanou v rámci neoprávněně nařízeného režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Nesprávný je proto závěr žalovaného o absenci rozporu rozhodnutí prvostupňového orgánu se soudní judikaturou. K tomu žalobce dále poukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 57 A 2/2023-79 a Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2024, č. j. 7 As 108/2023-57 či na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 10 Ad 5/2017-45, a navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 344/2019-23. 10. Skutkový stav, jež byl řešen v posledně uvedených rozhodnutích, je totožný s případem žalobce, přitom v těchto věcech byl tamějšímu žalobci služebním orgánem (Ředitelem odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany) v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, č. j. 31148/2024-7542, a později rozhodnutím ze dne 7. 3. 2024, č. j. 203352/2024-7542, nárok přiznán s tím, že „Vzhledem k tomu, že zákon o vojácích z povolání neumožňuje proplacení služby konané nad základní týdenní dobu služby, byl zvolen postup podle § 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání, p