3 Ads 104/2012 — Nejvyšší správní soud

66 Ad 10/2025- 48 - text  12 66 Ad 10/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: nezl. P. K. bytem . zast. M. K. bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2025, čj. MPSV-2025/82239-913, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 4. 2025, čj. MPSV-2025/82239-913, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025, čj. MPSV-2025/82239-913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2024, čj. 10046/2024/VIM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle § 8, § 9 a § 11 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), ve věci návrhu na změnu výše příspěvku na péči rozhodnuto tak, že se zamítá návrh na změnu výše příspěvku na péči od dubna 2024 a poskytuje se příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč měsíčně a dále bylo rozhodnuto o poskytování příspěvku na péči ve výši 16 100 Kč měsíčně od července 2024 (na základě změny zákona o sociálních službách). II. Shrnutí žaloby 2. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu, v níž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobce požadoval zvýšení příspěvku na péči ze III. na IV. stupeň závislosti. Dle posudkové komise MPSV žalobce nezvládá sedm základních životních potřeb (oproti prvostupňovému řízení, kde bylo uznáno nezvládání pouze šesti základních životních potřeb). Dle žalovaného je žalobce samostatně pohyblivý, problémy s rovnováhou nejsou na úrovni těžké funkční poruchy. Žalovaný též uvedl, že zvládání základní životní potřeby mobilita se neposuzuje ve vztahu k postižení mentálnímu či duševnímu; neschopnost samostatně použít veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnuta v základní životní potřebě orientace. S tím žalobce nesouhlasí. 3. Žalobce namítá, že nezvládá základní životní potřebu mobilita. Problémy s mobilitou jsou u něj jednoznačné. Žalobce je motoricky neobratný, vázne u něj hrubá i jemná motorika. Při chůzi po schodech nahoru umí střídat nohy; dolů ze schodů chodí s opatrností „po jedné noze“. 4. Žalobce dále uvádí, že není schopen zvládat ani základní životní potřebu péče o zdraví. Odkazuje na lékařskou zprávu MUDr. F. K., podle níž není schopen se sám o sebe postarat, sám užívat léky, není schopen zjistit, že je eventuálně nemocný, natož si sám změřit teplotu. Žalobce není schopen ošetřit si drobné rány a nemá to rád ani od ostatních. Na většinu reálných věcí nemá žalobce náhled, což je odvislé od jeho intelektových možností. 5. Žalobce je přesvědčen, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť jeho zdravotní stav a schopnosti vykonávat základní životní potřeby odpovídají IV. stupni závislosti. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný odkázal na závěry posudkové komise MPSV, která k základní životní potřeba mobilita uvedla, že problémy s rovnováhou žalobce nejsou na úrovni těžké funkční poruchy. Žalovaný odkázal na Instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (Posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči), dále jen „Instrukce“, dle níž se zvládání základní životní potřeby mobilita neposuzuje ve vztahu k postižení smyslů a mentálního či duševního postižení, které jsou zahrnuty a hodnoceny v rámci základní životní potřeby orientace. 7. Ve vztahu k základní životní potřebě péče o zdraví žalovaný uvedl, že žalobce nemá trvalou medikaci, nepotřebuje tak každodenní intervenci pečující osoby; nejde tak o mimořádnou péči. Přitom se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. IV. Právní hodnocení krajského soudu 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 9. Krajský soud rozhodl ve věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky. 10. Žaloba je důvodná. 11. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. 12. Podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách „osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby.“ 13. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby stanovené § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost, přičemž dle odst. 3 uvedeného ustanovení se u osob mladších 18 let věku základní životní potřeba péče o domácnost nehodnotí. 14. Dle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách „při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 15. Dle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách „pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“ 16. Dle § 10 zákona o sociálních službách platí, že „u osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ 17. Kritérii pro posouzení zdravotního stavu se zabýval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 Ads 138/2014-73, v němž konstatoval, že „pro posouzení zdravotního stavu je třeba odborných medicínských znalostí, kterými disponují speciální posudkové komise. Bylo-li rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení, pro účely odvolacího správního řízení posuzuje zdravotní stav osoby posudková komise zřízená žalovaným na základě § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V řízeních o žalobách proti rozhodnutím založeným na zmíněných posudcích správní soudy podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/2013–34, ze dne 27. 6. 2014, čj. 4 Ads 68/2014–37, ze dne 26. 3. 2015, čj. 4 Ads 263/2014–60 nebo ze dne 15. 4. 2015, čj. 6 Ads 217/2014–23). Aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady (viz § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu oso