2 Afs 180/2006 – Nejvyšší správní soud

65 Af 2/2024- 30 - text  12 65 Af 2/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: CK Hungariatour s.r.o. se sídlem Harantova 1359/66, Budějovické Předměstí, Písek zast. společností Censitio s.r.o. se sídlem Ratajova 1113/8, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, čj. 27777/24/5200-11431-713246, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou dne 8. 11. 2024 ke zdejšímu soudu se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, čj. 27777/24/5200-11431-713246 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuta odvolání žalobkyně a byla potvrzena následující rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“): - dodatečný platební výměr ze dne 22. 5. 2023, čj. 1420948/23/2208-50522-305943, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 636 880 Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 127 376 Kč; - dodatečný platební výměr ze dne 22. 5. 2023, čj. 1421047/23/2208-50522-305943, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 1 009 090 Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 201 818 Kč; - dodatečný platební výměr ze dne 22. 5. 2023, čj. 1421072/23/2208-50522-305943, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 doměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob nižší o částku 1 808 000 Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 18 080 Kč. 2. K doměření daně z příjmů právnických osob došlo proto, že správce daně konstatoval nesplnění podmínek pro daňovou uznatelnost nákladů podle § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), a sice: - nákladů na nákup reklamních služeb od společností Double partners s.r.o., Amoeba Praha s.r.o. a DVL GROUP s.r.o. ve výši 1 354 000 Kč ve zdaňovacím období roku 2018, ve výši 1 776 000 Kč ve zdaňovacím období roku 2019 a ve výši 1 016 000 Kč ve zdaňovacím období roku 2020, a - nákladů na manažerské služby poskytované daňovému subjektu mateřskou společností Gornicky Group s.r.o. (dále jen „mateřská společnost“) ve výši 1 998 471,07 Kč ve zdaňovacím období roku 2018, ve výši 1 727 200 Kč ve zdaňovacím období roku 2019 a ve výši 792 000 Kč ve zdaňovacím období roku 2020. II. Shrnutí žaloby 3. Předmětem žaloby jsou pouze náklady na manažerské služby poskytované žalobkyni mateřskou společností. Žalobkyně se v žalobě se závěrem daňových orgánů o nesplnění podmínky uznatelnosti předmětných nákladů neztotožnila a považuje jej za nezákonný. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem o neunesení důkazního břemene. Žalovaný po ní dle jejího přesvědčení vyžadoval příliš vysoký důkazní standard, který neodpovídá charakteru poskytovaných služeb. Naopak to byl dle jejího názoru správce daně, kdo své důkazní břemeno neunesl. 4. Sporným okamžikem je dle žalobkyně prokázání vynaložení administrativních nákladů na služby, které jí poskytla mateřská společnost (Gornicky group s. r. o.) na základě smlouvy o dílo ze dne 30. 1. 2015. Žalobkyně nejprve podrobně vylíčila strukturu holdingu, ve kterém zaujímá pozici dceřiné společnosti (spolu se společností Gornicky s.r.o.). Žalobkyně uvedla, že s ohledem na povahu holdingu jí jsou poskytovány služby od „matky holdingu“ (např. marketing, strategické vedení, administrativa apod.). Dále podrobně vylíčila kladné stránky holdingové struktury a dodala, že poskytování administrativních služeb v rámci holdingu mateřskou společností dceřiným společnostem je zcela běžnou obchodní praktikou, která má několik smysluplných důvodů (centralizace a efektivita, synergie, kontrola a standardizace, odbourání zdvojených funkcí apod.). Správce daně přitom dle jejího názoru v jejím případě důkazní břemeno příliš „přepíná“, když nebere ohled na druh a charakter poskytovaných služeb a personální propojení všech společností v holdingu. Správce daně zcela odhlíží od toho, že všechny společnosti v rámci holdingu jsou ovládány stejnými fyzickými osobami a není tak žádný rozumný důvod pro důkladnou kontrolu či přejímku poskytovaných služeb. Své tvrzení žalobkyně podložila závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2024, čj. 10 Afs 16/2023-78, a v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, čj. 54 Af 1/2024-51. Podle názoru žalobkyně prokázání administrativních výdajů do posledního detailu by dávalo smysl v případě pravděpodobného zkrácení daňové povinnosti, což však žalovaný neuvádí. Jestliže je ve zprávě o daňové kontrole uvedeno, že správce daně nemá pochyb o výši vykázaných výnosů mateřské společnosti, pak míra detailu dokumentace poskytnutí administrativních služeb v rámci holdingu, které se žalovaný dožaduje, již nekoresponduje se zákonem stanoveným cílem správného zjištění daně, ale představuje nedůvodné „přepínání“ důkazního břemene žalobkyně. Takový postup daňových orgánů je dle žalobkyně v rozporu s § 1 odst. 2 daňového řádu. 5. Žalobkyně namítla, že primární důkazní břemeno usnesla, když v průběhu daňového řízení předložila příslušné daňové doklady (faktury), bankovní výpisy, prokazující jejich bezhotovostní úhradu, příslušnou smlouvu ze dne 30. 1. 2015 a detailní přehled jednotlivých konkrétních činností manažerských služeb, který byl přílohou každé faktury. Správce daně poté své důkazní břemeno neunesl. Ze strany správce daně nebyly prokázány skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků, jak mu ukládá znění § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Výzvou k prokázání skutečností ze dne 31. 10. 2022, čj. 2018909/22/2208-60561-303607 (dále jen „výzva z října 2022“), se správce daně pokusil přenést důkazní břemeno na žalobkyni, ovšem neodkázal na žádné důkazní prostředky, kterými by své důkazní břemeno unesl. Žalobkyně doplnila, že výzva obsahovala absurdní požadavky a současně v ní nebyly vyjmenovány jednotlivé pochybnosti, které správce daně měl v souvislosti s doloženými daňovými doklady. Žalobkyně oponuje tomu, jak tento nedostatek výzvy vyargumentoval žalovaný, který vyšel bez dalšího z toho, že skutečnosti, který správce daně požadoval prokázat, byly skutečnostmi, u kterých mu vznikly pochybnosti. 6. Závěrem žalobkyně upozornila, že správce daně postupoval v rozporu s konstantní judikaturou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, čj. 5 Afs 15/2010-71), když se snažil žalobkyni „nachytat“ na marginálním rozdílu (s ohledem na její roční obrat) přeúčtovaných telekomunikačních služeb, přičemž následně z toho důvodu zpochybnil náklady na telefonní hovory v částce 200 089,74 Kč v roce 2018, v částce 178 721,08 Kč v roce 2019 a v částce 147 806,94 Kč v roce 2020. 7. Dle názoru žalobkyně vše toto nezakládá důvod přenášet důkazní břemeno na žalobkyni. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K námitce neunesení důkazního břemene správcem daně žalovaný konstatoval, že ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP lze za výdaj snižující základ daně uznat takový, který poplatník (1) skutečně vynaložil, (2) v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, (3) v daném zdaňovacím období a (4) o němž tak stanoví zákon, přičemž odkázal na konstantní judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, čj. Afs 21/2013-66, a další). Nelze tak pouze prokázat administrativní výdaje fakturou či dokladem o zaplacení, podstatné je, pokud vynaložení takového výdaje bylo prokazatelně doprovázeno sjednaným věcným plněním dle uzavřené smlouvy či vyplývajícím z určitého právního předpisu. Žalovaný uvádí, že žalobkyně své primární důkazní břemeno unesla. Ovšem výzvou k prokázaní skutečností správce daně vyjmenoval jednotlivé skutečnosti, u nichž mu vznikly pochybnosti ve vztahu k uplatněným nákladům za manažerské služby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020, čj. 5 Afs 191/2019-32); unesl tak své důkazní břemeno. Žalovaný souhlasí se závěrem správce daně, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno stran rozptýlení důvodných pochybností, když reagovala pouze svým vyjádřením a žádné dodatečné důkazní prostředky nepředložila (např. marketingové strategie, finanční plány, evidence