2 Afs 180/2006 – Nejvyšší správní soud

51 Af 6/2024- 33 - text  12 51 Af 6/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl z v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Gornicky, s.r.o., IČO: 260 69 733 sídlem Harantova 1359/66, Budějovické Předměstí, Písek zastoupena společností Censitio, s.r.o. společností oprávněnou poskytovat daňové poradenství sídlem Ratajova 1113/8, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. září 2024, č. j. 28325/24/5200-11431-713246, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou dne 8. 11. 2024 ke zdejšímu soudu se žalobkyně domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byla podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuta odvolání žalobkyně a byla potvrzena následující rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“): - dodatečný platební výměr ze dne 22. 5. 2023, č. j. 1411087/23/2208-50522-304734, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 776 340 Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 155 268 Kč; - dodatečný platební výměr ze dne 22. 5. 2023, č. j. 1411130/23/2208-50522-304734, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 1 026 190 Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 205 238 Kč; - dodatečný platební výměr ze dne 22. 5. 2023, č. j. 1411148/23/2208-50522-304734, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 doměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob nižší o částku 995 790 Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 199 158 Kč. 2. K doměření daně z příjmů právnických osob došlo proto, že správce daně konstatoval nesplnění podmínek pro daňovou uznatelnost nákladů podle § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), a sice: a. náklady na nákup reklamních služeb od společností Double partners s.r.o., Amoeba Praha s.r.o. a DVL GROUP s.r.o. ve výši 1 343 000,- Kč ve zdaňovacím období roku 2018, 1 776 000,- Kč ve zdaňovacím období roku 2019 a 1 332 000,- Kč ve zdaňovacím období roku 2020, a b. náklady na manažerské služby poskytované daňovému subjektu mateřskou společností Gornicky Group s.r.o. výši 2 743 021,90 Kč ve zdaňovacím období roku 2018, ve výši 3 624 150,41,- Kč ve zdaňovacím období roku 2019 a ve výši 3 909 100,- Kč ve zdaňovacím období roku 2020. II. Shrnutí žaloby 3. Předmětem žaloby jsou pouze náklady na manažerské služby poskytované žalobkyni mateřskou společností. Žalobkyně se v žalobě se závěrem daňových orgánů o nesplnění podmínky uznatelnosti předmětných nákladů neztotožnila a považuje jej za nezákonný. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem o neunesení důkazního břemene. Žalovaný po ní dle jejího přesvědčení vyžadoval příliš vysoký důkazní standard, který neodpovídá charakteru poskytovaných služeb. Naopak to byl dle jejího názoru správce daně, kdo své důkazní břemeno neunesl. 4. Sporným okamžikem je dle žalobkyně prokázání vynaložení nákladů na služby, které jí poskytla mateřská společnost (Gornicky group s. r. o.) na základě smlouvy o dílo ze dne 30. 1. 2015. Žalobkyně nejprve podrobně vylíčila strukturu holdingu, ve kterém zaujímá pozici dceřiné společnosti (spolu se společností Gornicky s.r.o.). Žalobkyně uvedla, že s ohledem na povahu holdingu jí jsou poskytovány služby od „matky holdingu“ (např. marketing, strategické vedení, administrativa apod.). Dále podrobně vylíčila kladné stránky holdingové struktury a dodala, že poskytování administrativních služeb v rámci holdingu mateřskou společností dceřiným společnostem je zcela běžnou obchodní praktikou, která má několik smysluplných důvodů (centralizace a efektivita, synergie, kontrola a standardizace, odbourání zdvojených funkcí apod.). Správce daně přitom dle jejího názoru v jejím případě důkazní břemeno příliš „přepíná“, když nebere ohled na druh a charakter poskytovaných služeb a personální propojení všech společností v holdingu. Správce daně dle ní zcela odhlíží od toho, že všechny společnosti v rámci holdingu jsou ovládány stejnými fyzickými osobami a není tak žádný rozumný důvod pro důkladnou kontrolu či přejímku poskytovaných služeb. Své tvrzení žalobkyně podložila závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2024, č. j. 10 Afs 16/2023-78, a v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 54 Af 1/2024-51. Podle názoru žalobkyně prokázání výdajů do posledního detailu by dávalo smysl v případě pravděpodobného zkrácení daňové povinnosti, což však žalovaný neuvádí. Jestliže je ve zprávě o daňové kontrole uvedeno, že správce daně nemá pochyb o výši vykázaných výnosů mateřské společnosti, pak míra detailu dokumentace poskytnutí služeb v rámci holdingu, které se žalovaný dožaduje, již nekoresponduje se zákonem stanoveným cílem správného zjištění daně, ale představuje nedůvodné „přepínání“ důkazního břemene žalobkyně. Takový postup daňových orgánů je dle žalobkyně v rozporu s § 1 odst. 2 daňového řádu. 5. Žalobkyně namítla, že primární důkazní břemeno usnesla, když v průběhu daňového řízení předložila příslušné daňové doklady (faktury), bankovní výpisy, prokazující jejich bezhotovostní úhradu, příslušnou smlouvu ze dne 30. 1. 2015 a detailní přehled jednotlivých konkrétních činností manažerských služeb, který byl přílohou každé faktury. Správce daně poté své důkazní břemeno neunesl. Ze strany správce daně nebyly prokázány skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků, jak mu ukládá znění § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Výzvou k prokázání skutečností ze dne 31. 10. 2022, č. j. 2018894/22/2208-60561-303607 (dále jen „výzva z října 2022“), se správce daně pokusil přenést důkazní břemeno na žalobkyni, ovšem neodkázal na žádné důkazní prostředky, kterými by své důkazní břemeno unesl. Žalobkyně doplnila, že výzva obsahovala absurdní požadavky a současně v ní nebyly vyjmenovány jednotlivé pochybnosti, které správce daně měl v souvislosti s doloženými daňovými doklady. Žalobkyně oponuje tomu, jak tento nedostatek výzvy vyargumentoval žalovaný, který vyšel bez dalšího z toho, že skutečnosti, které správce daně požadoval prokázat, byly skutečnostmi, u kterých mu vznikly pochybnosti. 6. Dle názoru žalobkyně vše toto nezakládá důvod přenášet důkazní břemeno na žalobkyni. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 8. K otázce důkazního břemene žalobkyně žalovaný uvedl, že žalobkyně unesla své primární důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 daňového řádu předložením příslušných listin. Správce daně však vyzval žalobkyni k prokázání daňové uznatelnosti nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť měl důvodné pochybnosti. Ve výzvě z října 2022 specifikoval, jaké skutečnosti je třeba doložit. Žalobkyně na výzvu reagovala vyjádřením, avšak nepředložila žádné důkazní prostředky (např. marketingové strategie, finanční plány, evidence odpracovaných hodin). Správce daně proto své pochybnosti zopakoval a odůvodnil ve zprávě o daňové kontrole. 9. Žalovaný odmítá tvrzení, že správce daně přepjal požadavky na důkazní břemeno s ohledem na povahu služeb a personální propojení v holdingu. Podle žalovaného existovaly závažné pochybnosti o skutečném poskytnutí služeb, neboť žalobkyně nepředložila důkazy, které by to prokázaly. Pouhé faktury a jejich zaúčtování nelze považovat za dostačující, protože poskytnutí služeb mělo být doloženo dokumentací umožňující kontrolu rozsahu a kvality. Odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 54 Af 1/2024-51, žalovaný odmítl s tím, že postup správce daně je v souladu s jeho závěry, podle nichž musí být důkazní prostředky natolik přesvědčivé, aby odstranily vážné pochybnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2022, č. j. 4 Afs 445/2021-47, odst. 58). Žalobkyně takové důkazy nepředložila. Ani odkaz na rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2024, č. j. 10 Afs 16/2023-78, podle žalovaného nepřináší nové skutečnosti. 10. Žalovaný zdůraznil, že podle § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu nese daňový subjekt břemeno tvrzení i důkazní a musí doložit skutečné vynaložení nákladů. V projednávané věci žalobkyně nepředložila žádný důkaz o faktickém poskytnutí služeb, čímž neunesla své důkazní břemeno. 11. Žalovaný uvedl, že volba důkazních prostředků je na daňovém subjektu a správ