4 As 2/2005 — Nejvyšší správní soud

55 A 8/2025- 43 - text  9 55 A 8/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: D. L. H. zastoupená advokátem, JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D. se sídlem Krajinská 281/44, 370 01 České Budějovice proti žalovaný: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2025, č. j. KUJCK 57910/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud‏“) obdržel dne 11. 7. 2025 žalobu, jíž se žalovaná domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2025, č. j. KUJCK 57910/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 4. 2025, č. j. OKS/60145/24-Du-410/24 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrzeno. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím uznal žalobkyni vinnou z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), za který jí byl uložen správní trest pokuty ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. 2. Tohoto přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že dne 18. 8. 2024 mezi 11:00 až 11:05 hod. na chodbě domu čp. X v J. H. úmyslně napadla svou neteř E. H. (dále také jako „poškozená“), bytem tamtéž, tak, že ji chytila za culík a srazila na schod, čímž jí způsobila pohmožděninu v oblasti pravého oka a poškrábala jí na krku. Zranění si vyžádalo lékařské ošetření, žalobkyně tedy jinému úmyslně ublížila na zdraví. 3. Žalobkyně v žalobě předně uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to především z toho důvodu, že v řízení nebyly zjištěny všechny okolnosti, na jejichž základě by bylo možno spravedlivě rozhodnout. Žalovaný tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které následně nesprávně vyhodnotil, v důsledku čehož přijal zcela nesprávné závěry, na kterých staví své rozhodnutí. Tím žalovaný porušil zásadu in dubio pro reo, neboť ze spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, že se žalobkyně předmětného přestupku dopustila. Zároveň napadené rozhodnutí neobsahuje přezkoumatelné posouzení závažnosti, důsledků a okolností porušení občanského soužití, a proto je dle žalobkyně nepřezkoumatelné. 4. Žalobkyně uvádí, že v průběhu slovní potyčky před ni předstoupila poškozená se slovy, že má větší sílu a žalobkyni následně udeřila otevřenou dlaní na tvář. Žalobkyně se následně reflexivně snažila poškozené zabránit v dalším jednání směřujícím proti ní, kdy se poškozenou pokoušela chytit za ruce, aby nedošlo k dalšímu úderu. Když se ostatní rodinní příslušníci včetně manžela žalobkyně pokoušeli žalobkyni a poškozenou od sebe odtrhnout, měla žalobkyně společně s poškozenou upadnout na zem, kde následně došlo k jejich odtržení. V důsledku pádu se měla poškozená udeřit do hlavy o betonový schod. Žalobkyně namítá, že v daný moment bylo na místě přítomno více osob, jejichž chování nebo vzájemné interakce mohly k pádu poškozené rovněž přispět a jsou zde tak vážné pochybnosti o tom, zda byl pád skutečně zapříčiněn jednáním žalobkyně. Z tohoto důvodu žalobkyně namítá, že zranění mohlo být způsobeno nešťastnou náhodou nebo jinými okolnostmi, které není možné jednoznačně ověřit vzhledem k absenci nahrávky samotného incidentu a protichůdným výpovědím svědků. 5. Žalobkyně zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož v případech „tvrzení proti tvrzení“ musí soudy pečlivě a obezřetně hodnotit výpovědi stran s důsledným respektováním presumpce neviny, zejména pokud jediným důkazem proti obviněnému je výpověď svědka, jehož nezaujatost nelze vyloučit. Proto žalobkyně namítá, že výpovědi A. H., V. H., R. H. a N. H. měly být správním orgánem považovány za nevěrohodné, poněvadž jsou nejbližšími příbuznými poškozené a mají s ohledem na dlouhodobě konfliktní vztahy s žalobkyní a jejím otcem důvod ji zdiskreditovat. Žalobkyně má rovněž za to, že žalovaný neprovedl dostatečné posouzení věrohodnosti uvedených výpovědí. Napadené rozhodnutí je tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. 6. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že poškozená byla lékařsky ošetřena až několik hodin po incidentu, což podle ní zpochybňuje souvislost mezi danou událostí a samotným úrazem. Poškozená tak mohla být zraněna až později za jiných okolností, které s jednáním žalobkyně vůbec nesouvisejí. 7. Žalobkyně rovněž namítá, že fotodokumentace poškozené a jejích zranění založená ve správním spise nebyla pořízena policejní hlídkou bezprostředně po příjezdu na místo incidentu, ale až s několika hodinovým odstupem. Fotodokumentace je navíc pořízena až po ošetření, došlo tak k zásahu do přirozeného stavu poranění. To podle žalobkyně zpochybňuje objektivitu důkazu i jeho vypovídací schopnost ohledně charakteru a rozsahu zranění. Fotodokumentace tak nemůže sloužit jako jednoznačný důkaz o způsobu vzniku poranění, ani pomocí ní nelze prokázat tvrzení poškozené o údajném průběhu incidentu. 8. S tím souvisí i namítaná pochybnost žalobkyně o objektivitě lékařské zprávy. Tu žalobkyně spatřuje nejen v několika hodinovém odstupu mezi samotným incidentem a lékařským ošetřením, ale i v tom, že A. H., bratr poškozené, v minulosti vykonával odbornou praxi i ve zdravotnickém zařízení, kde byla poškozená ošetřena, přičemž navázal bližší kontakty s několika zde působícími lékaři. Z tohoto důvodu je lékařská zpráva předložená poškozenou výrazně propracovanější a obsáhlejší než zprávy vyhotovené na základě vyšetření žalobkyně a jejího otce. 9. V návaznosti na uvedené žalobkyně zmiňuje, že také utrpěla v souvislosti s incidentem fyzickou újmu. Konkrétně se jedná o naraženiny a odřeniny v horní i dolní části těla utrpěné v důsledku pádu a při podání vysvětlení na Policii ČR poukázala na poškrábané ruce se strupy. Tato poranění jí vznikla v přímé souvislosti s popsaným incidentem. Zranění však nepovažovala za natolik závažná, aby vyžadovala lékařské ošetření. Žalobkyně má za to, že tuto skutečnost je nutné zohlednit při hodnocení průběhu celého incidentu, neboť z toho vyplývá, že k fyzickému kontaktu mezi účastnicemi došlo oboustranně, a rovněž při hodnocení jednotlivých výpovědí svědků. 10. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že nejednala se záměrem způsobit poškozené zranění, ale odvrátit případný další útok vůči své osobě. S neteří měla až do tohoto incidentu bezproblémový vztah, a neexistovala proto žádná předchozí averze nebo motivace k úmyslnému jednání proti ní. K incidentu došlo v emocionálně vypjaté situaci, která ovlivnila schopnost žalobkyně jednat s rozvahou a jednání žalobkyně tak bylo především reakcí na náhlé ohrožení, jehož primárním cílem bylo zabránit dalšímu útoku. Žalobkyně tak má za to, že její jednání je nutné klasifikovat ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), tedy jako nutnou obranu. Z tohoto důvodu nebyly naplněny formální znaky (úmysl) ani materiální znaky (společenská škodlivost) přestupku proti občanskému soužití, a žalobkyně tak nemůže být za přestupek odpovědná, jak vyplývá z § 13 a § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky. 11. Žalobkyně má za to, že i v případě, kdy by soud považoval dané jednání za volní, nikoliv reflexivní, bylo by nezbytné jednání žalobkyně posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť žalobkyně se pouze bránila útoku od poškozené. 12. Žalobkyně také namítá nevypořádání se s námitkou, že jednání poškozené v podobě předstoupení před žalobkyni, prohlášení, že má větší sílu než ona, a udeření žalobkyně otevřenou dlaní na tvář bylo záměrnou provokací, kterou je možné kvalifikovat jako útok. Tuto námitku žalovaný pouze uvedl jako námitku žalobkyně, nijak se s ní však nevypořádal. 13. Tvrzení poškozené opírající se o zprávu Domova pro matky s dětmi a rodinné poradny, organizační složky města Jindřichův Hradec, že má poškozená údajně výrazný strach z opětovného setkání s žalobkyní, trpí psychickým napětím a dlouhodobou úzkostí, je podle žalobkyně výrazně nadsazeným, účelově zkresleným, případně zcela nepravdivým. Poškozená se podle žalobkyně i po incidentu chová zcela normálně a přirozeně, aniž by se ve svých projevech jakkoliv lišila od dětí jejího věku. Žalovaná má za to, že poškozená je z důvodu napjatých rodinných vztahů cíleně ovlivňována a manipulována svým otcem V. H. To podle žalobkyně potvrzuje tendenční zpráva Mgr. R. P., která vykazuje známky negativního zaujetí vůči žalobkyni. Zpráva není podložena nezávislým odborným posouzením ani objektivními znaky psychického traumatu, ale vychází pouze z jednostranných tvrzení poškozené. Zpráva je tak dle žalobkyně irelevantní. 14. Další námitkou žalobkyně je nepřezkoumatelnost a n