ÚOHS R0061/2025/VZ – Pontonová mostová souprava

Úřad obdržel dne 12. 12. 2024 návrh navrhovatele na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky, čímž bylo podle § 249 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZZVZ“1) ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájeno správní řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele.

Úřad napadeným rozhodnutím uložil zadavateli nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení.

Napadené rozhodnutí Úřad odůvodnil tím, že zadavatel postupoval v rozporu se zákonem.

Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 3. 5. 2025.

Zadavatel v podaném rozkladu namítá, že Úřad v napadeném rozhodnutí dospěl k nesprávným závěrům, když důsledně nezhodnotil relevantní podklady pro vydání rozhodnutí. Úřad podle zadavatele zejména nevzal v úvahu zjevně účelový charakter tvrzení

Zadavatel dále argumentuje ekonomickou výhodností jím požadovaného bezčlunového řešení, přičemž poukazuje na materiál obsahující přepočty vícenákladů souvisejících s dalším potřebným vybavením, které by si vyžadovala řešení s použitím člunů. Zde uvedené údaje zadavatel čerpal ze záznamu z předběžných tržních konzultací, který byl zpracován a distribuován ve stupni utajení „Vyhrazené“. Argumentace zadavatele tak musela být nutně obecná. Zároveň zadavatel namítá, že k tomuto materiálu, který předložil v rámci svého vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, měl Úřad přihlédnout, když se na něj vztahuje výjimka ze zásady koncentrace řízení podle § 251 odst. 5 zákona. V závěru rozkladu pak zadavatel uvádí komparaci parametrů řešení pontonové soupravy s jím požadovaným bezčlunovým řešením a řešením s čluny, ze kterého má jednoznačně vyplývat vhodnost a důvodnost zadavatelova požadavku na bezčlunové řešení.

Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil.

Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Úřad obdržel dne 26. 5. 2025 vyjádření navrhovatele k podanému rozkladu. Navrhovatel ve svém vyjádření uvádí, že zadavatel nad rámec obecných tvrzení nijak neodůvodnil, že by jím požadované bezčlunové řešení bylo natolik specifické, aby bylo důvodné omezení hospodářské soutěže, k jakému takový požadavek vedl. Dále navrhovatel uvádí, že ze tří účastníků zadávacího řízení podal předběžnou nabídku pouze jediný dodavatel, přičemž zbývající dva dodavatelé považovali požadavek zadavatele za diskriminační a omezující hospodářskou soutěž. Zadavatelem předloženou komparaci nákladů bezčlunového a člunového řešení navrhovatel považuje za nekonzistentní a nepřezkoumatelnou. Zároveň navrhovatel poukazuje na to, že parametr nákladnosti jednotlivých způsobů řešení mohl být promítnut do hodnocení nabídek.

V závěru svého vyjádření navrhovatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl.

Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost

Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je v něm uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které bylo přistoupeno k potvrzení napadeného rozhodnutí a zamítnutí rozkladu zadavatele.

Klíčovou otázkou v řešené věci je to, jestli zadavatel odůvodnil stanovenou minimální technickou podmínku, která vymezovala způsob řešení předmětu veřejné zakázky (pontonové mostové soupravy) natolik dostatečně, aby bylo možné považovat za důvodné omezení hospodářské soutěže, které z tohoto požadavku vyplývá.

V čl. 1 části A zadávací dokumentace zadavatel vymezil předmět veřejné zakázky jako „pořízení jedné pontonové mostové soupravy o celkové délce min. 240 m s požadovanou nosností MLC

Jako sporný byl napaden požadavek zadavatele na schopnost zřídit plovoucí most bez pomoci tlačných člunů, když zadavatel fakticky požaduje mostovou soupravu jejíž jednotlivé dílčí části disponují vlastním pohonem. Na relevantním trhu jsou přitom k dispozici řešení (respektive dodavatelé), odpovídající požadavkům zadavatele, která si ovšem ke zřízení plovoucího mostu či přívozového soulodí vyžadují použití tlačných člunů. Není přitom nijak sporné, že i „člunové“ řešení je způsobilé realizovat zadavatelem požadovaný předmět veřejné zakázky. To vyplývá ze samotné podstaty zadavatelovy argumentace. Zadavatel nikde, tj. v rozhodnutí o námitkách, ve svých vyjádřeních v průběhu správního řízení ani v podaném rozkladu netvrdí, že by člunové řešení bylo k naplnění jeho potřeb nezpůsobilé. Podstatou jeho argumentace je, že řešení bezčlunové je vhodnější. Zde lze např. poukázat na bod 17 podaného rozkladu či na materiál „Porovnání člunové a bezčlunové varianty“, kde zadavatel operuje s člunovým řešením odpovídajícím jeho požadavkům a pouze z komparace parametrů dovozuje, že bezčlunové řešení je výhodnější z hlediska finanční a personální náročnosti. S ohledem na tuto skutečnost lze jako nedůvodnou odmítnout i argumentaci zadavatele v bodě 4 podaného rozkladu. Zadavatel zde zpochybňuje navrhovatelem uváděná alternativní řešení předmětu zakázky, přitom sám, jak bylo uvedeno výše, možnost takového řešení připouští, když s ním ve své argumentaci operuje.

Důsledkem zadavatelova požadavku na bezčlunové řešené mostové soupravy pak bylo omezení hospodářské soutěže, tedy zúžení okruhu možných dodavatelů, kteří by se o veřejnou zakázku pravděpodobně mohli ucházet. Se zadavatelem lze souhlasit, že hospodářská soutěž nebyla vyloučena úplně, když i v rámci zadavatelem stanoveného požadavku na bezčlunové

Jakkoliv patří snaha o co možná nejmenší omezení hospodářské soutěže k vůdčím zásadám zadávání veřejných zakázek, nelze v jejím samotném omezení (jakkoliv to může dosáhnout značné intenzity) spatřovat bez dalšího pochybení zadavatele. Stanovení zadávacích podmínek, které vedou k omezení hospodářské soutěže, musí ovšem mít oporu v důvodných a legitimních požadavcích zadavatele na předmět veřejné zakázky. Zde lze odkázat na body 78 až 80 napadeného rozhodnutí (případně rovněž na body 33 až 37 předchozího rozhodnutí předsedy), kde se Úřad otázkou přípustnosti omezení hospodářské soutěže zadavatelem stanovenými podmínkami obšírně věnoval, přičemž vycházel jak z rozhodovací praxe Úřadu, tak z judikatury správních soudů. Úřadem a předsedou vyslovené závěry lze pro účely hodnocení řešené věci stručně shrnout tak, že jakkoliv může být zadávací podmínka omezující hospodářskou soutěž legitimní (a to třeba i do té míry, kdy ji fakticky redukuje na jediného dodavatele), pak ruku v ruce s intenzitou omezení hospodářské soutěže jdou vzrůstající požadavky na závažnost důvodů, které zadavatele k jejímu stanovení vedly, a nároky na schopnost zadavatele takové důvody přesvědčivě obhájit.

Jak bylo uvedeno výše, v řešené věci nepochybně k omezení hospodářské soutěže v důsledku toho, jakou zadavatel stanovil minimální technickou podmínku, došlo. Omezení hospodářské soutěže zároveň dosáhlo silné intenzity, když fakticky zredukovalo okruh potenciálních dodavatelů na jediného, který v zadávacím řízení podal předběžnou nabídku. Je tak namístě, aby odůvodnění požadavku na bezčlunové řešení bylo dostatečné nad rámec obecných tvrzení o potřebách a preferencích zadavatele.

Zadavatel stanovení sporného požadavku předně odůvodnil v rozhodnutí, kterým odmítl námitky navrhovatele. V rozhodnutí o námitkách zadavatel uvedl odůvodnění, které spočívalo v obecné argumentaci (to, že se jednalo o argumentaci obecnou připouští v podaném rozkladu i sám zadavatel) o menší finanční a personální náročnosti bezčlunového řešení a o interoperabilitě takového řešení s aliančními partnery. Takové odůvodnění zadavatele není možné považovat za dostačující a přiměřené vzhledem k intenzitě omezení hospodářské soutěže, ke kterému stanovením zadávacích podmínek v zadávacím řízení došlo. Svoji argumentaci pak zadavatel nijak dále nerozvedl ani ve svém vyjádření k návrhu po zahájení správního řízení vedeného Úřadem. V tom pouze odkázal na rozhodnutí o námitkách, které považoval za dostačující. Zde je namístě pro úplnost poznamenat, že ze závěru

Rozsáhlejší konkretizovanou argumentaci zadavatel přednesl teprve ve vyjádření k podkladům rozhodnutí. Teprve v tomto vyjádření a v přiloženém dokumentu „Porovnání člunové a bezčlunové varianty“ zadavatel předložil konkrétní srovnání parametrů obou řešení a z nich vyplývající personální a finanční výhodnost. Úřad toto další odůvodnění nevzal v úvahu (jakkoliv jeho obsah zcela nepominul, viz bod 87 napadeného rozhodnutí) s odkazem na zásadu koncentrace řízení podle § 251 odst. 1 zákona.

S takovým postupem Úřadu se pak předseda Úřadu ztotožňuje a z následujících důvodů považuje aplikaci zásady koncentrace řízení za důvodnou a správnou. Podle § 251 odst. 5 zákona v řízení zahájeném na návrh mohou účastníci řízení navrhovat důkazy, uvádět skutečnosti a činit jiné návrhy nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení, nevztahuje-li se na ně omezení podle odstavce 4; k později uvedeným skutečnostem, návrhům důkazů a jiným návrhům Úřad nepřihlíží s výjimkou skutečností, návrhů důkazů a jiných návrhů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost podkladů pro vydání rozhodnutí. Nelze souhlasit s tvrzením zadavatele v podaném rozkladu, že jeho argumentace, respektive předložený dokument, představují právě zpochybnění podkladů rozhodnutí a měla by se uplatnit výjimka ze zásady koncentrace. Zde lze odkázat na to, jak tuto výjimku ve své judikatuře vykládá Nejvyšší správní soud (dále jako „NSS“). Ten v rozsudku č. j. 3 As 62/202155 ze dne 22. 9. 2022 uvedl: „Výše uvedené se však nikterak netýká věrohodnosti podkladů pro vydání rozhodnutí dle opakovaně citovaného § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek. Jedná se pouze o opakující se argumentaci žalobce jako zadavatele, jenž trvá na zákonnosti svého postupu při zadávání veřejné zakázky jako komplexu, kde je poptáván současně software i hardware. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že zákonná výjimka se týká jen těch skutkových tvrzení a důkazů, které přímo zpochybňují věrohodnost konkrétních podkladů pro rozhodnutí. Výjimka by se tedy uplatnila například v situaci, ve které by zadavatel nabídnul důkazy o falsifikaci určitých listin, sloužících jako podklad k rozhodnutí. K tomu ale v projednávané věci nedošlo. V každém případě je nutné tuto výjimku vykládat restriktivně, neboť vůdčím principem řízení je opakovaně zmiňovaná koncentrace řízení2“.

Výjimku ze zásady koncentrace řízení je tak třeba vykládat značně restriktivně. Zadavatel důvodné zpochybnění podkladů rozhodnutí ovšem spatřuje v zásadě v polemice s tvrzeními, která navrhovatel uvedl ve svém návrhu. To nelze považovat za zpochybnění podkladů rozhodnutí v takovém smyslu, jaký vyplývá z citovaného rozsudku NSS. Prostorem pro vyjádření se k tvrzením navrhovatele zadavatel disponoval ve vyjádření k podanému návrhu, respektive ve lhůtě podle § 251 odst. 5 zákona. Zároveň tvrzení zadavatele představují rozvedení a konkretizaci jeho dřívější obecně formulované argumentace, tj. na straně zadavatele jde právě o takový postup, kterému má být zásadou koncentrace řízení předejito.

Sám zadavatel pak v podaném rozkladu uvádí, že jeho propočty výhodnosti bezčlunového řešení navazují na Záznam o předběžných tržních konzultacích. Jedná se tak o údaje, které měl

S ohledem na výše uvedené není namístě přihlédnout k zadavatelem uvedené argumentaci o vhodnosti bezčlunového řešení, kterou uvedl v napadeném rozkladu, když se jedná právě o ta tvrzení, který byla vzhledem k zásadě koncentrace řízení důvodně shledána jako nepřípustná již v napadeném rozhodnutí. Rovněž není namístě přihlédnout k dokumentu, který zadavatel předložil s podaným rozkladem a ve kterém kalkuluje vícenáklady člunového řešení v delším časovém horizontu. Z ničeho nevyplývá (a netvrdí to ani sám zadavatel), že by se jednalo o skutečnosti, které nemohl uplatnit dříve podle § 82 odst. 4 správního řádu.

Jakkoliv není na předsedovi Úřadu, aby zadavateli diktoval či předestíral, jak má postupovat při stanovení zadávacích podmínek, je zde vhodná úvaha, zda důvody, které zadavatel uvádí jako rozhodující pro požadavek na bezčlunové řešení (finanční náklady, personální požadavky, kompatibilita s aliančními partnery), nemohly být promítnuty do kritérií hodnocení. Zadavatel tak neučinil a svoji preferenci pro bezčlunové řešení vyjádřil stanovením minimální technické podmínky. Takový postup nelze a priori považovat za nezákonný, nicméně to, že zadavatel nepřistoupil k možné alternativě, která mohla vést k výší míře hospodářské soutěže při zachování mechanismu reflektujícího jeho preference, je nutno považovat za faktor, který dále zvyšuje nároky kladené na odůvodnění postupu zadavatele.

Výše uvedené lze shrnout následovně. Zadavatel v zadávacích podmínkách stanovil minimální technickou podmínku, kterou stanovil požadavek na konkrétní řešení předmětu veřejné zakázky. Tím zadavatel omezil okruh možných dodavatelů, a tudíž i hospodářskou soutěž.

Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval při vydání napadeného rozhodnutí v souladu se zákonem a správním řádem, bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a podaný rozklad zamítnut.

Česká republika – Ministerstvo obrany, Tychonova 221/1, 160 00 Praha

TATRA DEFENCE SYSTEMS s.r.o., U Rustonky 714/1, 186 00 Praha