I.ÚS 101/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 101/21 ze dne 30. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Jiřiny Lužové, insolvenční správkyně stěžovatelky Sberbank CZ, a. s., v likvidaci, U Trezorky 921/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020 č. j. 29 Cdo 78/2016-541, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015 č. j. 5 Cmo 432/2014-326, za účasti Mgr. Dana Schaffera, advokáta se sídlem Filipínského 1534/55, Brno, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovné zacházení (čl. 1 a čl. 3 Listiny) a práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 129 400 000,- Kč s příslušenstvím. II Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že žalobce - Mgr. Dan Schaffer [dále jen "žalobce", resp. též "vedlejší účastník ad a)"] se po stěžovatelce (v řízení před soudy žalované), domáhal zaplacení výše označené částky, včetně příslušenství, neboť si u předchůdkyně stěžovatelky zřídil běžný účet, který používal jako tzv. úschovní pro účely advokátních úschov. Na základě dohody o depozitu uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce Svit, a. s., Zlín přijal do své úschovy 129 400 000,- Kč. Následně bylo konkursní řízení úpadce zrušeno. Soudní exekutorka JUDr. J. Studená, Exekutorský úřad v Přerově, vydala dne 18. 9. 2002 a 19. 9. 2002 pod sp. zn. 840/EXE/2002 v souvislosti s exekucí vedenou na majetek společnosti Svit, a. s., Zlín exekuční příkaz, na jehož základě byla z účtu vedeného u stěžovatelky odepsána částka 120 232 793,- Kč ve prospěch oprávněného BCP Praha a. s. a neodepsala exekučními příkazy identifikované částky z účtu vedeného u předchůdkyně stěžovatelky (Volksbank CZ, a.s.) na jméno žalobce. Na výše uvedený účet byly do advokátní úschovy vloženy finanční prostředky ve výši 129 400 000,- Kč dřívějším správcem konkursní podstaty úpadce Svit, a.s., Zlín, jako výtěžek zpeněžení majetkové podstaty úpadce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 č. j. 42 Cm 257/2006-203 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud", resp. "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně jistiny pohledávky změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 129 400 000,- Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu (ohledně příslušenství pohledávky a závislého výroku o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud ve vztahu k jistině pohledávky konstatoval, že majitel účtu v souvislosti s uzavřenou smlouvou o vkladovém účtu nebo o běžném účtu má vůči bance pohledávku, aby peněžní prostředky z účtu u banky byly vyplaceny na základě jeho příkazu. Není významné, kdo převedl peněžní prostředky na účet, neboť pohledávku vůči bance má majitel účtu. Odvolací soud posoudil žalobou uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody, neboť banka - stěžovatelka v předmětné věci postupovala v rozporu se zákonem (§ 303 a 304 a násl. o. s. ř. a § 314a o. s. ř.), přičemž příčinná souvislost se vznikem škody je "evidentní". S odkazem na v předmětné věci aplikovaná ustanovení § 303 odst. 1 a § 303 o. s. ř., v tehdy platném znění, odvolací soud považoval za zásadní, aby se v případě prováděné exekuce vždy jednalo o účet povinného, případně pohledávku povinného vůči bance. Pokud je majitelem účtu osoba odlišná od povinného uvedeného v exekučním příkazu, nestane se tento majitel účtu osobou povinnou jen proto, že je v exekučním příkaze označeno jeho číslo účtu u peněžního ústavu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce v žádném z předmětných exekučních titulů nefiguroval jako povinný a na jeho účet vedený u stěžovatelky tedy nemohly být vedeny exekuce. Na všech exekučních příkazech byl jako povinný uveden Svit, a.s., Zlín. Stěžovatelka porušila povinnost uloženou jí v ust. § 303 a násl o. s. ř. a § 314a o. s. ř. (i exekuční příkaz), když provedla "exekuci" z účtu jiného, než povinného. Odvolací soud dále zdůraznil, že ani v případě provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek nemohl být postižen účet žalobce vedený u stěžovatelky. V žádném z předmětných exekučních titulů nefiguroval coby povinný žalobce, ale Svit, a.s., Zlín. Banka obecně sice nemůže přezkoumávat správnost exekučního příkazu, má-li však vyhovět požadavku zákona, musí zkoumat realizovatelnost těchto exekučních příkazů. Ke kladnému závěru ohledně realizovatelnosti předmětných exekučních příkazů však nelze dospět. Stěžovatelka podala proti prvnímu výroku rozsudku vrchního soudu dovolání a současně požádala o odložení jeho vykonatelnosti. Přípustnost dovolání vymezila stěžovatelka tak, že napadený výrok odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V dovolání formulovala stěžovatelka osm právních otázek, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a současně namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po podrobné rekapitulaci stěžovatelkou nastolených právních otázek a s nimi spojenými stanovisky účastníků řízení dovolací soud shledal dovolání přípustným k řešení otázek stěžovatelkou uváděných pod č. 1 až 5, přičemž se zbývajícími otázkami se rozhodl vypořádat v rámci již přípustného dovolání. Dovolací soud při řešení otázky povahy advokátní úschovy a peněžních prostředků na něm uložených konstatoval, že peníze uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, ale jejich vkladem se stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila. Oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků představuje jen pohledávku majitele účtu za bankou. Tentýž závěr platí i v případě, že jde o účet advokátní úschovy. Peněžní prostředky na úschovném účtu musí být po celou dobu separovány od jakýchkoli jiných peněz a advokát s nimi nemůže disponovat bez písemného souhlasu klienta. Dovolací soud se dále zabýval otázkou úschovy peněz v souvislosti s exekucí a konstatoval, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§ 303 a násl. o. s. ř.), resp. přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Příslušná banka realizací exekučního příkazu plní ze "svého", a to na náhradu dluhu majitele účtu. Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu (§ 307 o. s. ř.) a ten je také plně zodpovědný, že výkon provede tak, jak mu ukládá zákon. Je proto pouze na něm, aby posoudil, jestli podle jemu doručeného usnesení o nařízení výkonu může být také výkon rozhodnutí proveden. V případě, že dospěje peněžní ústav k závěru, že výkon rozhodnutí nelze provést, oznámí to oprávněnému. Pohledávku z účtu u peněžního ústavu lze účinně postihnout nařízením výkonu rozhodnutí jen tehdy, pokud je povinný majitelem účtu, ohledně kterého byla pohledávka přikázána oprávněnému. Pokud však je majitelem účtu postiženého výkonem rozhodnutí někdo jiný než povinný, pohledávka nebyla oprávněnému účinně přikázána a oprávněnému nevzniklo ve vztahu k peněžním prostředkům na účtu tzv. úkojné právo. Výše uvedenou problematiku dovolací soud shrnul tak, že není pochyb, že při výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu je peněžní ústav vždy povinen zkoumat, zda povinný je majitelem takového účtu. V případě, že tomu tak není, je nejen oprávněn, ale i povinen odmítnout plnění, jehož prostřednictvím by byla postižena pohledávka jiné osoby (jiného majitele účtu) než povinného. K otázce č. 2 a k otázkám č. 3 až 5 dovolací soud uvedl, že jde o nárok založený smlouvou o běžném účtu. Tato skutečnost činí nadbytečným zkoumat formulované otázky v režimu odpovědnosti za škodu. K dalším otázkám dovolací soud doplnil, že i při kusém odůvodnění napadeného rozhodnutí nedospěl k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti. Dovolání Nejvyšší soud zamítl podle ust. § 243d písm. a) o. s. ř. neboť dospěl k závěru, že žalobcův nárok je po právu (tedy věcně správný). III Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání i s připojeným návrhem na odklad vykona