I.ÚS 1023/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1023/12 ze dne 28. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo Pod Kravínem, se sídlem Brno, Francouzská 418/82, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 8 Aps 5/2011-130, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2011, č. j. 30 Af 4/2011 - 75 za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že odmítly věc meritorně projednat a odkázaly jej na použití procesních prostředků, které nejsou způsobilé poskytnout efektivní ochranu jeho právům. Stěžovatel zejména namítá, že výzva Finančního úřadu Brno venkov (dále jen "správce daně") k odstranění pochybností ze dne 18. 5. 2010, č. j. 150240/10/293511706438, doručená stěžovateli dne 29. 5. 2010 byla správcem daně vůči stěžovateli učiněna po uplynutí zákonné lhůty. Pokud správce daně i přes uvedenou skutečnost činil úkony vytýkacího řízení, je nutné tyto úkony považovat za nezákonný zásah správního orgánu. Rovněž byl stěžovateli nezákonně zadržován přeplatek - nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1.309.147,-Kč, přičemž tyto prostředky nemohl stěžovatel užít ke své podnikatelské činnosti a vznikla mu tím závažná hospodářská újma, která byla způsobilá dosáhnout pro stěžovatele likvidačních následků. Další výzva správce daně ze dne 18. 8. 2010, č. j. 210043/10/293511706438, doručená stěžovateli dne 30. 8. 2010, pak pro svůj nejasný obsah neumožňovala určitou odpověď a předložení relevantních důkazních prostředků, a nesplňovala tedy zákonný požadavek na obsahové náležitosti výzvy podle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do dne 31. 12. 2010 (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Také v tomto případě je nutno úkony učiněné správcem daně v průběhu vytýkacího řízení považovat za nezákonný zásah správního orgánu. Obecné soudy, které odkázaly stěžovatele na použití jiného prostředku obrany (žaloba ve smyslu § 65 s. ř. s.), dle stěžovatele při své rozhodovací činnosti vůbec nepřihlédly k povaze porušení stěžovatelových práv a odkázaly stěžovatele na uplatnění právních institutů, které nejsou způsobilé stěžovateli poskytnout takovou právní ochranu, která je odpovídající povaze zásahu a která je mu ústavně zaručena. Soudy vyšly ze zjednodušujícího posouzení věci a zatížily svá rozhodnutí přílišným formalismem, který ve svém důsledku znamená protiústavní odepření spravedlnosti stěžovateli. Soudy se ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly zásahem do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, přestože na něj stěžovatel obsáhle poukazoval. Stěžovatel je přesvědčen, že se mohl domoci vydání daňového přeplatku včetně jeho příslušenství (jedná se o faktický úkon, nikoli rozhodnutí či osvědčení dle § 79 a násl. s. ř. s.) jedině na základě žaloby dle § 82 a násl. s. ř. s. V daném případě nelze mít za to, že by žaloba proti nezákonnému zásahu, který spočívá v konání úkonů nesprávně ve svém celku označovaných jako daňové řízení, byla předčasná s ohledem na možnost později napadnout konečné rozhodnutí správce daně. Takový výklad by v praxi vedl k absurdním výsledkům a ke zjevnému porušení práv daňových subjektů. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 4/2011, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal vydání rozsudku, kterým by správci daně bylo zakázáno pokračovat v porušování práv stěžovatele vedením řízení o vyměření daně z přidané hodnoty za 1. a 2. čtvrtletí roku 2010. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2011, č. j. 30 Af 4/2011 - 75, žalobu odmítl jako nepřípustnou na základě § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s., podle kterého je žaloba nepřípustná, pokud se lze ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Krajský soud v Brně s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poukázal na to, že se stěžovatel může účinně bránit nezákonnosti vedeného vytýkacího řízení žalobou podle § 65 s. ř. s. proti konečnému rozhodnutí odvolacího správního orgánu ve věci vyměření daně, nikoliv žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyš