I.ÚS 104/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 104/09 ze dne 14. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti MVDr. D. N., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Ivanem Rottem, se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 5116/2007-157, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Co 281/2005-128, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2005 č. j. 18 C 12/2001-114, zavázal žalovanou Českou republiku, "zastoupenou" Ministerstvem financí ČR (dále také "žalovaná"), k povinnosti zaplatit žalobci MVDr. D. N. (dále jen "stěžovatel") částku 3.858.177,76 Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 16. 12. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud uvedl, že Okresní úřad v Teplicích zřídil ke dni 1. 1. 1992 jako svou příspěvkovou organizaci Lékárenskou službu Teplice, jejíž hlavní činností bylo zabezpečení zásobování zdravotnických zařízení v okrese Teplice léky a lékárenským materiálem. Pro nezaplacení cen dodaných léků a zdravotnického materiálu byla Lékárenská služba Teplice odsouzena platebním rozkazem č. j. 8 C 351/97-20 k zaplacení částky 3.595.774,76 Kč a nákladů řízení ve výši 262.403,- Kč společnosti Pharmos CS, a. s., která tyto dvě pohledávky postoupila smlouvou ze dne 28. 6. 2000 stěžovateli. Společnost Pharmos CS, a. s., postoupení pohledávek oznámila Lékárenské službě Teplice dopisem ze dne 31. 7. 2000. Lékárenská služba Teplice. uvedené částky nezaplatila ani původnímu ani současnému věřiteli (stěžovateli), protože je dlouhodobě v platební neschopnosti. Pro tento závěr svědčí i obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 1997 č. j. 10 K 24/96-47, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek Lékárenské služby Teplice pro nedostatek majetku. Okresní soud posoudil zjištěný skutkový stav podle zákona č. 218/2000 Sb., podle jehož § 74 stát ručí za závazky příspěvkových organizací, které jim vznikly v souvislosti s hlavní činností. Uvedený zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Podle názoru soudu prvního stupně je při absenci výslovných přechodných ustanovení nutno aplikovat § 74 zák. č. 218/2000 Sb. i na právní vztahy vzniklé před účinností uvedeného zákona. Lékárenské službě Teplice jako státní příspěvkové organizaci vznikl dluh uplatňovaný stěžovatelem v souvislosti s její hlavní činností popsané ve zřizovací listině. Proto ze zákona vznikl ručitelský závazek České republice za splnění dluhu jmenované příspěvkové organizace. Podle. § 306 odst. 1 obch. z. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku vůči ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. V projednávané věci nebylo vyzvání ze strany žalobce vůči dlužníkovi nutné, protože z provedených důkazů bylo zřejmé, že Lékárenská služba Teplice byla a je v platební neschopnosti. Žalovaná byla k zaplacení vyzvána dne 14. 12. 2001, kdy jí byla doručena žaloba. Protože v následujících dnech dlužnou částku nezaplatila, uložil jí soud prvního stupně svým rozsudkem tuto povinnost jako ručitelce ze zákona. Závazek z ručení do současné doby žádným způsobem nepřešel ze státu na jinou osobu, tedy ani na Ústecký kraj, jak tvrdila žalovaná; podle § 1 z. č. 290/2002 Sb. se kraje sice staly vlastníky věcí příspěvkových organizací státu, ale nepřešel na ně závazek z ručení státu podle § 74 z. č. 218/2000 Sb. ani jiné závazky, za které dál odpovídá daná příspěvková organizace (§ 2 odst. 2 z. č. 290/2002 Sb.). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Co 281/2005-128, rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 6. 2005 č. j. 18 C 12/2001-114, změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že se v době vzniku peněžitých závazků příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, o jejichž úhradu se v dané věci jedná, byla rozpočtová pravidla České republiky upravena zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 32 odst. 4 citovaného zákona Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními právními předpisy stanoveno, nebo tehdy, jestliže se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí. Podle názoru krajského soudu v rozhodné době žádný zvláštní předpis nezakládal zákonné ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé z jejich činností a Česká republika sama nepřevzala záruku, že splní věřiteli závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, nesplní-li je tato příspěvková organizace. Protože je pravá zpětná retroaktivita nepřípustná, nelze ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vztahovat na závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Ručení žalované za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice ze zákona č. 576/1990 Sb. nevzniklo a žalovaná sama se nezavázala k uspokojení finančních závazků uvedené příspěvkové organizace vůči věřiteli. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není v postavení ručitele a nelze od ní požadovat plnění namísto dlužníka. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 5116/2007-157, dovolání stěžovatele zamítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud za podstatu sporu označil otázku, zda stát převzal ručení za závazky příspěvkových organizací, které jím byly zřízeny podle zákona č. 576/1990 Sb., na základě § 74 zákona č. 218/2000 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2001. Nejvyšší soud uvedl, že východisko pro řešení této otázky je nutno hledat, jak ostatně učinil i odvolací soud, především v principech retroaktivity. Odvolací soud správně dovodil nepřípustnost tzv. pravé retroaktivity, kdy by se podle nového právního předpisu posuzoval vznik právního stavu a nároky z něho, ačkoli tento nový právní předpis ještě neexistoval a účastníci vztahu se jím nemohli řídit. Obvyklým řešením časového trvání právních vztahů je oproti tomu tzv. nepravá retroaktivita, při níž intertemporální ustanovení nového právního předpisu vycházejí ze zásady, že právní vztahy vzniklé před účinností nového zákona se ode dne jeho účinnosti spravují pravidly nového předpisu, ale otázky, které tomuto dni předcházely, se řídí předpisem původním. Tato obecná zásada však v konkrétním případě bývá vždy rozvedena a podrobněji vyjádřena ve zmíněných přechodných ustanoveních a nemusí být realizována, pokud jsou k tomu zvláštní důvody (viz např. § 763 obch. z.). Nejvyšší soud prohlásil, že v souzené věci se hospodaření státních příspěvkových organizací řídilo podle § 761 obch. z. až do účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, hospodářským zákoníkem a prováděcí vyhláškou k němu (vyhláška č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem). Vztah těchto organizací ke státnímu rozpočtu a financování jejich činnosti rozpočtovými prostředky bylo regulováno zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky) a prováděcí vyhláškou k němu (vyhláška č. 205/1991 Sb. o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací). Z úpravy v § 64 a násl. hosp. z. vyplývalo, že k jednotlivým věcem, pohledávkám a majetkovým právům státu měly státní organizace právo hospodaření. Stát, který byl vlastníkem hmotného národního majetku, zde nevykonával svá vlastnická oprávnění přímo, ale prostřednictvím právnických osob jím zřízených, kterým bylo toto právo svěřeno. Státní organizace zde vystupovaly svým jménem a závazky, které jejich činností při realizaci vlastnického práva státu vznikaly, nebyly závazky státu, nýbrž té státní organizace, která na základě práva hospodaření vlastnické právo státu realizovala. Pokud by měl být z takového závazku zavázán stát, musel by to stanovit zvláštní právní předpis. Takovým zvláštním právním předpisem byl právě zákon č. 576/1990 Sb., který ve své části deváté upravoval rozpočtové a příspěvkové organizace, jejich zřizování, změny a rušení a též jejich finanční hospodaření. V rámci této úpravy stanovil § 32 odst. 4, že Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo t