I.ÚS 1047/22

Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti měsíců. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině mu nově uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl stíhán a odsouzen za křivé svědectví ve věci, která není dosud pravomocně ukončena - existuje možnost, že obvinění ve věci, v níž vypovídal jako svědek, budou zproštěni obžaloby. Obecné soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že si incident s ohledem na zranění, které mu vzniklo, špatně vybavuje. V napadených rozhodnutích proto stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje jejich zrušení.

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel po poučení o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi podal v přípravném řízení svědeckou výpověď, která se odlišovala od výpovědi učiněné v hlavním líčení ve věci samé. Nová výpověď nekorespondovala ani s dalšími důkazy (videozáznamy), nešlo přitom o odchylky, které by mohly mít souvislost s časovým odstupem či subjektivním vnímáním reality, ale o jiný popis události. Z rozhodnutí je rovněž patrné, že řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako svědek a podal křivé svědectví, bylo pravomocně ukončeno rozsudkem krajského soudu č. j. 49 Tm 5/2015-3547 ze dne 13. prosince 2019, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Tmo 9/2021-3773 ze dne 22. února 2021, tedy ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v nyní projednávané věci. Stěžovatel tedy bez reflexe následných rozhodnutí obecných soudů jen opakuje svoji dřívější argumentaci.

Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, narušujících základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle; takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.

Stěžovatel není spokojen s rozhodnutími obecných soudů, avšak fakt, že soudy vyslovily jiné závěry, než jaké očekával, nejsou porušením práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), které zaručuje postup soudů v souladu s předem stanovenými zákonnými požadavky, ale nezajištuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka. Nebyla porušena ani zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen, je zákonem jasně definováno a o hrozbě možného naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého svědectví byl stěžovatel poučen již při prvotním výslechu před policejním orgánem v rámci vyšetřování původní věci.

Stěžovatel kromě opakování svého nesouhlasu neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv. Soudy se jeho námitkami opakovaně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušené části rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).