Ústavní soud I.ÚS 1048/24 – Poškození věřitele

Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality ("policejní orgán"), rozhodla o zajištění prostředků na účtu stěžovatelky ve výši 104 314,50 USD. Stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí policejního orgánu Obvodní soud pro Prahu 10 ("obvodní soud") napadeným usnesením zamítl.

Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle stěžovatelky byly prostředky, které jí zaslal smluvní partner jako roční odměnu za vykonané služby, zajištěny bez důvodu, a stěžovatelka je tak nepřípustně omezována ve své podnikatelské činnosti. Dispozici s penězi nejprve znemožnila banka a následně policejní orgán napadeným usnesením, přičemž jeho původní usnesení (č. j. KRPA-417916-4/TČ-2023-001492-FAU ze dne 22. prosince 2023) obvodní soud zrušil usnesením sp. zn. 1 Nt 1701/2024 ze dne 10. ledna 2024.

Podle stěžovatelky je usnesení policejního orgánu nepřezkoumatelné, uvedená podezření, pro které bylo trestní stíhání zahájeno, jsou nedůvodná, nekonkrétní a neexistují pro ně žádné podklady, je vnitřně rozporné a účelové. Stěžovatelka odmítá rovněž závěry obvodního soudu, že v dané fázi trestního řízení může být zvolený postup odůvodněn nižší mírou podezření. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistují žádné důkazy pro trestní stíhání a pro vydání napadených usnesení.

Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení, Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva účastníků řízení, zejména jsou-li závěry hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole - nic takového v projednávané věci nezjistil.

Z napadeného usnesení policejního orgánu se podává, že na základě trestního oznámení Finančního analytického úřadu bylo zahájeno trestní stíhání jednatelky stěžovatelky pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 odst. 1 a 4 trestního zákoníku) v souběhu se zločinem podvodu [§ 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku], s přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 odst. 1 trestního zákoníku) a přečinem poškození věřitele [§ 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Policejní orgán zajistil finanční prostředky stěžovatelky postupem podle § 79a odst. 1 trestního řádu, včetně budoucích příchozích plateb, zakázal nakládání s nimi a v odůvodnění popsal, v čem spatřuje pochybnosti o tvrzených důvodech pro převod prostředků stěžovatelce. Podle usnesení obvodního soudu obdržela stěžovatelka, prezentující se jako obchodnice s potravinami, odměnu za servis specializovaného automobilového softwaru v režimu 24/7; smluvní podklady přitom obsahují řadu vad, vzbuzujících důvodné pochybnosti, které nebyly rozptýleny.

Majetkové zajišťovací instituty (§ 79 a násl. trestního řádu) jsou opatřeními zasahujícími do základního práva na užívání majetku (čl. 11 Listiny). V jejich případě jde však o prostředek dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nikoli o konečné rozhodnutí ve věci a nároky na posouzení důvodů rostou s délkou zajištění [nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Nejde o zabavení majetku, ale pouze o opatření týkající se omezení jeho užívání. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429)].

Jde-li z konkrétních zjištěných skutečností dovodit (s vyšší mírou pravděpodobnosti), že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, byly k jeho spáchání použity nebo jsou výnosem trestné činnosti, lze takový majetek zajistit (§ 79a odst. 1 trestního řádu). Na počátku prověřování podezřelých okolností, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, postačuje při určování konkrétního majetku nižší míra pravděpodobnosti (mírnější požadavky), než jaké je nutné klást na hodnocení důkazů v řízení před soudem.

Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že jsou používány vždy na základě předpokladu (nikoliv jistoty) ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat [usnesení sp. zn. III. ÚS 1384/18 ze dne 28. května 2019 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. Vyvozené závěry však nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. října 2003).

Pro přezkoumávání takových rozhodnutí užívá Ústavní soud tzv. omezený test ústavnosti, při němž zkoumá, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz například usnesení II. ÚS 351/21 ze dne 26. března 2021]. V projednávané věci postup orgánů činných v trestním řízení v tomto testu obstojí a proto, při současném respektu k přiměřené (spravedlivé) rovnováze mezi obecným zájmem společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, nejde o zásah do základních práv účastníka řízení (usnesení sp. zn. I. ÚS 369/03 ze dne 4. listopadu 2003 či sp. zn. I. ÚS 700/19 ze dne 21. května 2019).

Ústavní soud uzavírá, že zajištěním prostředků stěžovatelky nebylo bez zákonného důvodu porušeno její právo podnikat a provozovat hospodářskou činnost. (čl. 26 odst. 1. Listiny). Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla mimo svého nesouhlasu žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejích základních práv.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.