I.ÚS 1065/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1065/20 ze dne 8. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 992/8, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, č. j. 30 T 42/2015-1242, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, č. j. 9 To 33/2019-1312, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 8 Tdo 1412/2019-1411, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelova názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, podnikat dle čl. 26 Listiny a také k porušení presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby vyslovil porušení těchto stěžovatelových základních práv a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele spolu se společností ABC, vinnými ze spáchání trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej za tento trestný čin a za další sbíhající se trestný čin podvodu za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, dle § 209 odst. 4 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a ve zprostředkování služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a organizace cestovních zájezdů, zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární orgán, osoba samostatně výdělečně činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec, na dobu deseti let. Současně nalézací soud uložil stěžovateli a společnosti ABC, společně a nerozdílně zaplatit jednotlivým poškozeným náhradu škody ve výši 963 060 Kč, 54 365 Kč, 31 942 Kč a jednoho z poškozených odkázal částečně se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatel byl takto odsouzen za celkem čtyři skutky, které měly, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl v období první poloviny roku 2014 jako produktový manažer a následně jediný jednatel společnosti ABC, vylákat od poškozených na základě e-mailových a telefonických objednávek pod obchodní značkou Luxury tours platby v úhrnné výši cca 1 050 000 Kč za účelem nákupu letenek (66 u prvního skutku, 5 u druhého skutku a 2 u třetího skutku) a u čtvrtého skutku vedle letenek i za účelem zajištění dalších služeb spojených s dovolenou (ubytování, transfery z a na letiště, pronájem vozidla), tyto platby neužít k těmto účelům, přičemž letenky měl pouze zarezervovat, ale jejich platbu neprovést, a peníze užít k jinému účelu, ačkoliv si byl vědom špatné finanční a nedobré ekonomické situace společnosti ABC, která tak nemohla svůj závazek splnit, a ve třech případech až do vydání rozsudku stěžovatel neměl poškozeným předmětné částky vrátit ani zakoupit letenky, u čtvrtého skutku pak měl stěžovatel vrátit částku až po urgencích, měl jednat v úmyslu nesplnit závazek a nejméně část prostředků rovněž použít k jinému účelu (dále jen "předmětné skutky"). 4. Ke stěžovatelovu odvolání odvolací soud svým napadeným rozsudkem zrušil ve výroku o trestech uložených stěžovateli dle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a dle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výši čtyř a půl roku a stejným trestem zákazu činnosti, jaký byl stěžovateli uložen napadeným rozsudkem nalézacího soudu. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, avšak Nejvyšší soud je odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy ze svého pohledu, k němuž připojuje své komentáře a řečnické otázky, následně formuluje proti napadeným rozhodnutím obecných soudů námitky 1) odnětí zákonnému soudci; 2) nepřezkoumatelnosti a absence odůvodnění; 3) opomenutých důkazů; 4) nevypořádání se s obhajobou stěžovatele a svévole soudů; 5) porušení principu presumpce neviny; 6) extrémního nesouladu právních závěrů soudu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podstatu jednotlivých námitek lze shrnout následovně: 6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že nalézací soud nebyl místně příslušný k projednání jeho věci a rozhodnutí o ní. Stěžovatel podrobně argumentuje pro závěr, že by v jeho věci měl být místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 1, a naopak proti závěru, že by mohla být založena místní příslušnost nalézacího soudu. 7. Ad 2) podle stěžovatele Nejvyšší soud toliko mechanicky odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, aniž by přinesl svůj pohled na věc. Takovýto pouhý odkaz na obsah předchozích rozhodnutí je však dle stěžovatele nepřípustný a zakládá vadu nepřezkoumatelnosti. Některé závěry Nejvyššího soudu jsou pak v rozporu s judikaturou. Ani napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nejsou dle stěžovatele odůvodněna řádně, pečlivě a všestranně a nevypořádávají se se všemi důkazy a skutečnostmi. 8. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s tím, že byl zamítnut jeho důkazní návrh na doplnění dokazování zjištěním stanoviska společnosti ASIANA, který měl dle jeho názoru 100% potenciál vyvrátit či potvrdit jeho obhajobu. Zamítnutí důkazního návrhu bylo odůvodněno řádným zjištěním skutkového stavu, což dle stěžovatelova názoru nebylo dostatečné. 9. Ad 4) stěžovatel vytýká obecným soudům, že se podle něj vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou odmítly bez vysvětlení a při svévolném popření judikatury Nejvyššího soudu. Absentuje vypořádání se s nosnými body celkové argumentace, čímž jsou porušeny požadavky judikatury Ústavního soudu na řádné vypořádání se s obhajobou, neboť absence reakce soudů na jeho obhajobu je do očí bijící. 10. Ad 5) stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení presumpce neviny. V jeho náhledu byl v očích obecných soudů v důsledku své trestní minulosti vinen již od počátku řízení, což je s presumpcí neviny neslučitelné. Tento závěr je křiklavý zejména u bodů 2., 3. a 4. obžaloby, neboť závěr o úmyslném zavinění stěžovatele byl jen presumován. Obecné soudy tendenčně selektovaly jen skutečnosti v neprospěch stěžovatele a setrvávaly na skutkových závěrech, které zjevně nemohly obstát. 11. Ad 6) stěžovatel napadá závěr obecných soudů, že nezajistil pro poškozené určité plnění, ačkoliv ve dvou případech letenky zajistil. Jako extrémní rozpor stěžovatel hodnotí i to, že obecné soudy nesplnění závazků stěžovatele dovodily v rozporu s občanskoprávní úpravou za situace, kdy lhůta k plnění z jeho strany ještě neuplynula. Ve dvou případech mu pak bylo kladeno k tíži, že nevrátil poškozeným peníze, ačkoliv mu v tom bránilo zajištění účtu společnosti ABC, v trestním řízení. Za stejný rozpor stěžovatel považuje i to, že měl podvádět údajným uváděním nepravdivých informací ještě před termínem plnění, tedy před datem odletu, a že plnění nezajistil, když u tří ze čtyř předmětných skutků tomu zabránili sami poškození tím, že další zajištění letenek již od stěžovatele nepožadovali a trvali jen na vrácení peněz, což však stěžovatel nikdy nerozporoval. Do prodlení se stěžovatel dostal toliko v případě čtyř letenek z celkové sumy 66 figurujících v prvním bodě obžaloby, avšak tak se stalo jen v důsledku spoléhání se stěžovatele na třetí osobu, která jej oklamala. Opakovaný výslech této osoby soudy bez ř