I.ÚS 1072/19

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 10 Ads 15/2019-33 byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019 č. j. 14 Ad 14/2018-47, který zamítl jeho žalobu proti České správě sociálního zabezpečení.

Stěžovatel ve stručném odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že v řízení před Městským soudem v Praze bylo porušeno jeho právo vyjádřit se předem k osobám soudců, kteří měli o žalobě rozhodovat. Ani Nejvyšší správní soud prý ochranu stěžovateli neposkytl a kasační stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.

Svoji ústavněprávní argumentaci zakládá stěžovatel na tvrzení, že Městský soud v Praze porušil jeho právo vyjádřit se předem k osobám soudců, kteří měli o žalobě rozhodovat. K tomu uvedl Nejvyšší správní soud, že v projednávané věci byl senát městského soudu obsazen v souladu s rozvrhem práce a žádný z jeho soudců neměl být vyloučen pro podjatost; stěžovatel přitom nespojil vytýkanou absenci poučení o složení senátu (která sama o sobě není porušením zákona) s konkrétní námitkou podjatosti. Nejednalo se tedy o zmatečnost ani o jinou vadu řízení podle příslušných ustanovení s. ř. s. Na těchto závěrech není nic neústavního. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže, uvedené závěry podrobně přezkoumávat.

Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.