I.ÚS 1085/22

Jak plyne z pozdějšího napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud"), stěžovatel se žalobou podanou proti vedlejší účastnici domáhá zaplacení částky 2 059 173 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok popisuje ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jako odškodnění za nezákonný postup vedlejší účastnice při vyřizování jeho nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Žalovanou částku stěžovatel charakterizuje jako náhradu škody ve výši 293 873 Kč představující účelně vynaložené náklady na právní zastoupení, které musel vynaložit v řízení o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice zahájeném kvůli jejímu nesprávnému a nezákonnému postupu, dále jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku postupu vedlejší účastnice ve výši 400 000 Kč, a konečně v částce 1 365 300 Kč jako peněžitou náhradu za ztrátu možnosti nabýt vlastnické právo ke specifikovaným pozemkům.

Starším z napadených usnesení byl stěžovatel nalézacím soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 74 265 Kč. Pozdějším z uvedených usnesení pak nalézací soud k návrhu stěžovatele rozhodl výrokem II tak, že převážná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 72 265 Kč se nevrací. Dospěl totiž k závěru, že zákonu č. 82/1998 Sb. je podřaditelná pouze prvně zmíněná částka 293 873 Kč představující účelně vynaložené náklady právního zastoupení. Ohledně nemajetkové újmy a škody spočívající v nepřevedení požadovaných pozemků uzavřel nalézací soud, že jde o poměr soukromoprávní, poplatkově tedy vyhodnocený jako spor o náhradu škody a nemajetkové újmy podle občanského zákoníku.

Včasnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení uvedených rozhodnutí.

Ve vztahu k usnesení, kterým nalézací soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku, je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zmíněného zákona, jak plyne ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.) dne 23. 4. 2013. Případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, totiž není samo o sobě způsobilé bezprostředně zasáhnout základní práva a svobody poplatníka; takový důsledek je představitelný teprve v případě usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku nebo kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku (jako v případě druhého napadeného usnesení), jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3326/21 ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3146/20 ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 1829/20 ze dne 10. 7. 2020 aj.; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti výroku II usnesení čl. 56, kterým nebyl stěžovateli vrácen vyměřený a zaplacený soudní poplatek. V přípustném rozsahu ústavní stížnosti stěžovatel namítá zejména porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); ústavní stížnost je však v tomto ohledu zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se vymezuje proti povaze uplatněného nároku, jak ji vyhodnotil nalézací soud. Sám jej totiž odvozuje od zákona č. 82/1998 Sb., zatímco nalézací soud dospěl k závěru, že jde o restituční (svou povahou soukromoprávní) nárok uplatněný v rámci zákona o půdě a jako takový jej také zpoplatnil.

K uvedenému výkladovému střetu je třeba uvést, že i judikatura Ústavního soudu nahlíží na restituční nároky jako na nároky svou povahou soukromoprávní [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. V citovaném nálezu je sice uvedeno, že nelze současně ztrácet ze zřetele veřejnoprávní povahu a účel restitučních předpisů (viz i stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1119/2012 ze dne 11. 3. 2014) a obecné soudy jsou proto povinny poskytovat jednotlivci ochranu před případnou svévolí postupu subjektu plnícího povinnosti státu, ani z uvedeného však neplyne, že by šlo o výkon veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené neplyne ani z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1119/2012, který soukromoprávní rovinu úkonů směřujících k vydávání náhradních pozemků nezpochybňuje, pouze označuje za úřední postup pozemkového úřadu plnění (tehdy zákonem uložené) povinnosti smluvnímu procesu předcházející (a míní tím lustraci pozemků vhodných k uspokojení restitučních nároků a jejich veřejnou nabídku). Ani z něj tedy nelze dovodit jednoznačný závěr, že by Státní pozemkový úřad při uspokojování restitučních nároků vystupoval jako orgán veřejné moci.

Jakkoli je stěžovatelovo rozhořčení nad tristním stavem vyřizování restitučních nároků pochopitelné a může být i oprávněné, nelze z něj dovozovat, že právě napadené usnesení by bylo rozhodnutím, které porušuje jeho základní práva. Podřazením nároku rovině občanskoprávní není stěžovateli odepřeno právo na náhradu škody (unese-li břemeno tvrzení a důkazu), pouze se řídí jiným právním předpisem. Principiálně je přitom třeba tvrdit a dokazovat tytéž skutečnosti - protiprávní jednání škůdce, vznik škody a příčinnou souvislost mezi chováním škůdce a vzniklým následkem.

Dalším důležitým momentem potom je, že ani v případě posouzení nároku stěžovatele v rovině občanskoprávní nejsou obecné soudy zbaveny povinnosti nahlížet na věc komplexně a zohlednit její restituční pozadí ve smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Listina sice nezakotvuje právo na restituci, lze z ní ovšem dovodit legitimní očekávání jednotlivce, že vznikl-li mu restituční nárok (o čemž ve věci stěžovatele zřejmě není sporu), bude také v přiměřené době za rovných a férových podmínek uspokojen. Uvedená východiska budou mít obecné soudy nepochybně na zřeteli i při občanskoprávním posouzení věci; z hlediska míry ochrany práv proto stěžovatel výkladem nalézacího soudu (vycházejícím z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) a samotným vyměřením soudního poplatku poškozen není.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.