I.ÚS 1141/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1141/25 ze dne 7. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 38/2025-1612 ze dne 28. února 2025 a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 7 Nc 123/2021-1382 ze dne 10. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a M. Š. a nezletilého A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva nezletilého vedlejšího účastníka zaručená čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a aby se podle § 39 téhož zákona usnesl, že věc je naléhavá. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") bylo na návrh vedlejšího účastníka (dále jen "otec") ze dne 8. 1. 2025 vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce umožněno stýkat se s nezletilým vedlejším účastníkem ve specializovaném pracovišti pro asistované styky rodičů s dětmi Area Fausta každé úterý od 10 do 12 hodin a každou neděli od 10 do 12 hodin a otci byla uložena povinnost nezletilého ke styku řádně předat a po jeho skončení převzít zpět do své péče. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v minulosti neplnila soudní rozhodnutí a nepředala nezletilého do péče otce, byť byl nezletilý do jeho péče svěřen pravomocným rozsudkem okresního soudu č. j. 7 Nc 123/2021-616 ze dne 17. 7. 2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 100 Co 261/2023-1194 ze dne 5. 6. 2024. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka opět neplní soudní rozhodnutí, nepředává nezletilého do péče otce a že nezletilý byl v její péči více než měsíc do doby, než jí byl odňat na základě výkonu rozhodnutí. Okresní soud dospěl k závěru o důvodnosti otcova návrhu, neboť stěžovatelka nadále staví svůj zájem nad zájem nezletilého a snaží se otce z výchovy a z péče o nezletilého vyloučit. Zdůraznil, že stěžovatelka bez souhlasu otce podrobuje nezletilého psychiatrickým vyšetřením a svým konáním jej tak ohrožuje. 3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilým stýkat každé úterý od 10 do 12 hodin ve specializovaném pracovišti Area Fausta, kde jej předá a po styku opět převezme otec, a dále v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu a v neděli od 10 do 18 hodin s tím, že stěžovatelka nezletilého převezme a poté předá zpět otci v místě jeho bydliště. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zcela pominuly všechny její důkazní návrhy (video a audionahrávky, zprávy z psychiatrických vyšetření, trestní oznámení), kterými prokazovala, že otec nezletilého sexuálně zneužívá a týrá, a nijak se s předloženými důkazy nevypořádaly. Stěžovatelka nepopírá, že otci bránila ve styku s nezletilým, toto své jednání však odůvodňuje snahou ochránit nezletilého před otcem. Stěžovatelka napadá závěry obou soudů, že psychický stav nezletilého se zhoršil v průběhu její péče, a tvrdí, že tento závěr nemá oporu v žádném důkazu. 5. Stěžovatelka tvrdí, že obě napadená rozhodnutí neobsahují náležitosti rozhodnutí stanovené v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Obecné soudy podle ní neuvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou řídily a proč k nim nepřihlédly. 6. Stěžovatelka napadá závěr krajského soudu, že v řízení o předběžném opatření nelze brát v úvahu tvrzení a důkazy, kterými nedisponoval okresní soud v době vyhlášení svého rozhodnutí. Tvrdí, že krajský soud porušil vyšetřovací zásadu, neboť zcela pominul důkazy, kterými stěžovatelka doplnila své odvolání. 7. Stěžovatelka upozorňuje, že řízení, které je předmětem této ústavní stížnosti, předcházelo řízení o zcela totožném návrhu otce doručeném okresnímu soudu dne 23. 12. 2024, jenž byl zamítnut usnesením č. j. 7 Nc 123/2021-1324 ze dne 30. 12. 2024, proti němuž otec nepodal odvolání. Stěžovatelka uvádí, že nový návrh otce ze dne 8. 1. 2025 neobsahoval žádné nové skutečnosti ani důkazy a otec tímto novým návrhem obcházel právní moc zamítavého usnesení. Stěžovatelka má za to, že podání nového návrhu místo využití řádného opravného prostředku je zneužitím procesního práva. Pokud měla být tímto novým důvodem neúčast stěžovatelky na schůzce s otcem u orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 6. 1. 2025, tak stěžovatelka upozorňuje, že se z této schůzky řádně a včas omluvila. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy měly hodnotit jí předložené důkazy tak, aby dospěly ke spolehlivému zjištění, do jaké míry je nezletilý výkonem rodičovských práv otce ohrožen na svém zdravém psychickém a fyzickém vývoji. Měly také přihlédnout ke skutečnosti, že nezletilý měl dvakrát po sobě zánět penisu, a to vždy po návratu od otce. Předložené důkazy podle stěžovatelky do značné míry nasvědčují tomu, že je nezletilý otcem zneužíván a týrán. 9. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v rozporu se zásadou rovnosti účastníků věří neprokázaným tvrzením otce jen proto, že otec respektuje soudní rozhodnutí vydaná v jeho prospěch, a dehonestují stěžovatelku, která se snaží všemi prostředky jednání otce prokázat a nezletilého chránit. 10. Stěžovatelka navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a vyřízení ústavní stížnosti jako naléhavé podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť v důsledku jejich výkonu vzniká na psychickém a fyzickém vývoji nezletilého vážná a neodčinitelná újma. Upozorňuje na zprávy o asistovaných stycích, z nichž vyplývá, že nezletilý ráno nesnídá a stěžuje si, že ho otec bouchá do hlavičky a říká mu, že maminka umře. Přikládá zprávu ze Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii, která má prokazovat, že nezletilý má závažný emoční problém a svého otce se bojí. Stěžovatelka dále navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 13. S odkazem na svá předchozí rozhodnutí uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1393/17 ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953), že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takových rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V rámci ústavněprávního přezkumu Ústavní soud posuzuje, zda ve věcech pře