I.ÚS 1154/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1154/20 ze dne 23. 2. 2021 N 37/104 SbNU 389 Posouzení odpovědnosti státu za délku řízení vedeného před ESLP   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Maxima Chadzitaskose, 2. Viléma Franty, obou zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1117/2019-119 ze dne 26. 2. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 350/2018-105 ze dne 27. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností jsou napadena v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo podle přesvědčení stěžovatelů porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. II. Řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejší účastnici zaplacení 136 670 Kč s příslušenstvím každému jako odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem - nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 151/2007 (dále též "původní řízení"). Ve vztahu k původnímu řízení bylo Evropským soudem pro lidská práva (dále též "ESLP") konstatováno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") pro odepření práva stěžovatelů - tzv. vytěsněných akcionářů - na přístup k soudu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chadzitaskos a Franta proti České republice ze dne 27. 9. 2012 č. 7398/07, 31244/07, 11993/08 a 3957/09). K návrhu stěžovatelů bylo následně obnoveno řízení před Ústavním soudem v uvedené věci a byla zrušena původní rozhodnutí o ústavních stížnostech stěžovatelů [viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 32/13 ze dne 13. 5. 2014 a zrušená usnesení sp. zn. I. ÚS 1533/07 ze dne 9. 10. 2007 a sp. zn. IV. ÚS 2062/08 ze dne 4. 9. 2008 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 98/73 SbNU 595) Ústavní soud rozhodnutí napadená v původním řízení, původně zastaveném pro nedostatek pravomoci soudu (z důvodu uzavřené rozhodčí doložky), zrušil. Řízení sp. zn. 50 Cm 151/2007 zahájené dne 13. 12. 2007 nebylo v době podání žaloby o odškodnění za jeho nepřiměřenou délku v roce 2017 ještě skončeno, pro úpadek žalovaného účastníka se však pro stěžovatele stalo fakticky bezpředmětným. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") přiznal každému ze stěžovatelů rozsudkem č. j. 22 C 97/2017-89 ze dne 23. 5. 2018 odčinění imateriální újmy 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok III); ohledně zaplacení 6 670 Kč každému ze stěžovatelů žalobu zamítl (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že vzhledem k obnově je třeba na posuzované řízení sp. zn. 50 Cm 151/2007 hledět jako na celek a nároky z něj plynoucí hodnotit komplexně; zohlednil důvod obnovy řízení před Ústavním soudem (nezákonné rozhodnutí, jak bylo konstatováno na mezinárodní úrovni), a započítal proto i dobu, po kterou řízení před vnitrostátními soudy neběželo (tj. převážně dobu, po kterou běželo řízení před ESLP), neboť stát nese odpovědnost za porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Nalézací soud přiznal stěžovatelům zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení téměř deseti let (z toho nejméně čtyřletý průtah po dobu pravomocného skončení věci před jejím obživnutím obnovou řízení před Ústavním soudem v návaznosti na rozsudek ESLP). 4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") - stěžovateli nesprávně označovaný jako Vrchní soud v Praze - změnil uvedený rozsudek nalézacího soudu k odvolání vedlejší účastnice tak, že žalobu zamítl i v rozsahu nepravomocně přiznaných 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč (výrok II). Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 ze dne 1. 6. 2016 či sp. zn. 30 Cdo 4011/2016 ze dne 25. 1. 2017) a dospěl k závěru, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se zásadně nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy; podle odvolacího soudu nebylo možné započítat dobu od pravomocně skončeného řízení do doby, než byla Ústavním soudem povolena jeho obnova. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že v původním řízení byla Evropským soudem pro liská práva za porušení Úmluvy ze strany České republiky stěžovatelům přiznána satisfakce ve výši 20 000 EUR a 10 000 EUR; také proto není podle něj důvod zahrnovat do celkové doby posuzovaného řízení i sporné období (dobu, kdy věc projednával ESLP). Bez jeho zohlednění pak dospěl odvolací soud k závěru, že před tuzemskými soudy řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho (bod 10 napadeného rozsudku). 5. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se svým posouzením neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu citované v předchozím odstavci; otázka, zda do celkové doby řízení započíst i dobu mezi skončením řízení a jeho obnovou Ústavním soudem, podle něj přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") založit nemůže. Na otázce, zda lze započítat náhradu přisouzenou Evropským soudem pro lidská práva za újmu vzniklou porušením práva na přístup k soudu, podle dovolacího soudu posouzení odvolacího soudu nestálo; ani tato otázka přípustnost dovolání nezaložila. III. Argumentace stěžovatelů 6. Podle stěžovatelů je z více důvodů nepřípadný odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, v souladu s nímž posoudil odvolací soud negativně otázku, zda se do nepřiměřené délky řízení započítává také doba mezi skončením řízení a jeho obnovou. V odkazované věci například nebylo konstatováno porušení základních práv jako ve věci stěžovatelů, a to ani Evropským soudem pro lidská práva, ani následně ze strany Ústavního soudu. 7. Na věc stěžovatelů nelze podle jejich přesvědčení aplikovat závěr, podle kterého okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nelze přičítat k tíži rozhodujícího orgánu, neboť v jejich věci je důvod obnovy řízení (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva) jednoznačně přičitatelný státním orgánům. Po celou dobu řízení před Evropským soudem pro lidská práva i během řízení o obnově před Ústavním soudem byli stěžovatelé zbaveni svého práva na přístup k soudu. Zásadní rozdíl tak dovozují ze skutečnosti, že v jejich věci šlo o obnovu řízení před Ústavním soudem, nikoli občanského soudního řízení podle občanského soudního řádu, neboť důvody pro obnovu těchto řízení jsou rozdílné [srov. § 228 o. s. ř. a § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Nejvyšší soud rozhodoval na základě jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn, a v důsledku toho absentuje v jeho rozhodnutí odůvodnění, proč se z pohledu nároku na odškodnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení do celkové délky řízení nemá započítat i doba řízení před Evropským soudem pro lidská práva. 8. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že z původního řízení v jejich věci nelze vyjmout dobu od právní moci usnesení o zastavení řízení do povolení její obnovy usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/13 ze dne 13. 5. 2014, tj. převážně dobu, po kterou bylo vedeno řízení před Evropským soudem pro lidská práva, neboť důvodem průtahů a celkové délky řízení byl nesprávný postup českých soudů. Odepření odškodnění za délku řízení se stěžovatelům s ohledem na okolnosti a průběh původního řízení jeví jako nespravedlivé. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a je i přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelů 10. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení i vedlejší účastnici. Odvolací soud ve svém vyjádření nesdělil nic nad rámec odůvodnění svého rozsudku; vedlejší účastnice se nevyjádřila vůbec. 11. Nejvyšší soud setrval na svém závěru, že na věc stěžovatelů je judikatura týkající se obnovy řízení podle občanského soudního řádu beze zbytku aplikovatelná, a dále poukázal na odškodnění, kterého se stěžovatelům dostalo ze strany ESLP v původním řízení. Započtení sporné doby řízení před ESLP b