I.ÚS 1164/21

Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Před Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") je vedeno řízení ve věci péče o nezletilé vedlejší účastníky b) a c), t. č. ve věku 14 a 11 let, kteří jsou společnými dětmi stěžovatelky a vedlejšího účastníka a). Rozsudkem nalézacího soudu č. j. 0 P 92/2017-2138 ze dne 31. 8. 2020 bylo pro změnu poměrů oproti původní úpravě z roku 2013 rozhodnuto tak, že se nezletilé děti svěřují (ze střídavé) do výlučné péče stěžovatelky a otci se stanoví výživné ve výši 7 000 Kč pro nezletilou a 6 000 Kč pro nezletilého (výrok IV); styk s otcem byl upraven v rozsahu každého lichého víkendu se speciálním režimem v období prázdnin (výrok V). Stěžovatelce bylo rovněž stanoveno výživné za období dvou let předcházejících vydanému rozsudku v částkách 2 000 Kč měsíčně pro nezletilou a 1 500 Kč měsíčně pro nezletilého; dluh na výživném ve výši 33 600 Kč pro nezletilou a 24 000 Kč pro nezletilého bylo stěžovatelce uloženo platit k rukám otce v měsíčních splátkách ve výši 1 400 Kč a 1 000 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek k odvolání obou rodičů přezkoumal a napadeným rozsudkem změnil výši vyživovací povinnosti stěžovatelky, stanovenou nalézacím soudem, na 3 000 Kč měsíčně pro nezletilou a 2 500 Kč měsíčně pro nezletilého s tím, že nedoplatek na výživném ve výši 52 000 Kč a 54 000 Kč je stěžovatelka povinna otci uhradit ve dvou pololetních splátkách k 31. 7. 2021 a 31. 12. 2021 (výrok II). Výrokem III odvolací soud naopak snížil výši vyživovací povinnosti otce k nezletilé na částku 6 000 Kč (po zohlednění zaplaceného školného za probíhající studium na soukromém gymnáziu v celkové výši 180 000 Kč). Ve vztahu k nezletilému odvolací soud zrušil výrok upravující výlučnou péči stěžovatelky a na něj navazující (výrok IV).

Ústavní soud se může zabývat pouze přípustnou ústavní stížností; podmínka § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však není splněna ve vztahu ke kasačnímu výroku IV rozsudku odvolacího soudu, kterým byla věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Přestože je zejména v opatrovnickém řízení s ohledem na zájmy nezletilých žádoucí rozhodovat urychleně a pokud možno konečně, v daném případě zvolil odvolací soud namísto změny napadeného rozsudku v části, s níž se neztotožnil, kasaci s vrácením věci k novému projednání; Ústavnímu soudu proto s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, vyjádřený citovaným ustanovením, v danou chvíli nepřísluší do neskončeného řízení před obecnými soudy zasahovat. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o poměrech nezletilého je ústavní stížnost nepřípustná.

Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že v přípustné části týkající se stanoveného výživného (bod IV) je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka rozporuje hodnocení otcovy finanční situace ze strany odvolacího soudu (který oproti nalézacímu soudu snížil vyživovací povinnosti vůči nezletilé ze 7 000 Kč na 6 000 Kč měsíčně) a bez bližší ústavněprávní argumentace je shledává rozporným se základními právy dětí a právem na spravedlivý proces, neboť dětem podle jejího přesvědčení není s ohledem na otcovy možnosti zaručena dostatečná životní úroveň. V tomto směru je nutno uvést, že odvolací soud změnil úpravu vyživovací povinnosti pouze k nezletilé; nemůže být proto přiléhavá obecně formulovaná argumentace odkazující na základní práva a životní úroveň obou dětí, neboť o úpravu poměrů nezletilého jde v tomto ohledu pouze zprostředkovaně. Podobně nesouhlasným způsobem stěžovatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu i v části zvyšující její vyživovací povinnost a rozdělující splatnost dluhu na výživném pouze do dvou pololetních splátek, které mají mít do finanční situace stěžovatelky, ovlivňující potažmo i nezletilé, velký dopad. Proto mělo být porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek.

Do nezávislé rozhodovací činnosti obecného soudnictví Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat. Učinit tak může z pozice orgánu ochrany ústavnosti pouze výjimečně a jen tehdy, dosahuje-li namítaná vada řízení úrovně porušení základních práv (nikoli pouze zákona). V projednávané věci má Ústavní soud v obou případech (tj. ve vztahu ke stanovení vyživovací povinnosti každého z rodičů) rozsudek odvolacího soudu, i v kontextu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který měl rovněž k dispozici, za řádně a srozumitelně odůvodněný (body 35 až 37 rozsudku) a neshledává prostor k meritornímu projednání věci; z ústavněprávního hlediska není odvolacímu soudu co vytknout.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Návrh na odklad vykonatelnosti, o němž Ústavní soud s ohledem na přednostní vyřízení věci samostatně nerozhodoval, sdílí - coby návrh akcesorický - osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].