I.ÚS 119/20

Vedlejší účastník podal jménem stěžovatelky dne 20. 9. 2013 žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 37 K 11/2005-46 ze dne 23. 5. 2005 v době, kdy již nebyl jejím statutárním zástupcem. Žaloba proto byla nadepsaným usnesením krajského soudu č. j. 40 CmI 1/2013-19 odmítnuta jako podaná osobou neoprávněnou, jelikož tehdejší statutární zástupce stěžovatelky (likvidátor) se k návrhu vedlejšího účastníka nepřipojil. Odvolání vedlejšího účastníka proti tomuto usnesení odmítl nejprve krajský soud usnesením č. j. 40 CmI 1/2013-31, následně i Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 4 Co 201/2015-61.

Vedlejší účastník podal proti usnesení vrchního soudu ve lhůtě dovolání. Usnesením č. j. 40 CmI 1/2013-134 ze dne 21. 3. 2017 jmenoval krajský soud stěžovatelce opatrovníkem advokáta Mgr. Tomáše Krejčího, který se jménem stěžovatelky k podanému dovolání připojil. Nejvyšší soud vyhodnotil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, nebylo však přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jelikož proti usnesení vrchního soudu byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka je v řízení před Ústavním soudem zastoupena soudem jmenovaným opatrovníkem, který je advokátem. Stejně jako Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou, zároveň řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její včasností a přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní stížnost je včasná a přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu - v této části je však zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud se nejprve řádně zabýval otázkou aktivní legitimace osoby vystupující jménem stěžovatelky v dovolacím řízení a jejího řádného zastoupení v něm, přičemž žádné pochybení neshledal. Ani Ústavní soud nenalezl indicie napovídající, že by byl stěžovatelce odepřen přístup k dovolacímu soudu či jí byla odňata možnost jednat před ním. Nejvyšší soud správně vyhodnotil, že dovolání proti usnesení vrchního soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., byla-li proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

Stěžovatelka, ač vrchním soudem řádně poučena, se prostřednictvím svého opatrovníka připojila k dovolání, které bylo nepřípustné ze zákona, takže jeho odmítnutí nezáviselo na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Uvedená skutečnost činí ústavní stížnost opožděnou vůči dalším napadeným usnesením, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesením vrchního a krajského soudu uplynula podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nejpozději dva měsíce po doručení výzvy krajského soudu ke sdělení, zda opatrovník stěžovatelky na podaném dovolání trvá (usnesení č. j. 40 CmI 1/2013-135 ze dne 31. 3. 2017). V tom okamžiku stěžovatelka disponovala osobou oprávněnou za ni v řízení jednat a mohly být učiněny kroky vedoucí k účinné ochraně jejích práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, mezi něž dovolání nepřípustné podle § 238 o. s. ř. nepatří. Jelikož byla ústavní stížnost podána až dne 13. 1. 2020, pak byla podána zjevně po lhůtě.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zjevně neopodstatněný; zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděný.