I.ÚS 1203/18

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv na ochranu majetku a na spravedlivé projednání věci. Stěžovatel se rovněž domáhal povolení své euthanasie.

Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelova ústavní stížnost tyto předpoklady nesplňuje, neboť v rozporu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebyl stěžovatel při podání ústavní stížnosti zastoupen advokátem.

O povinnosti být zastoupen již při podání ústavní stížnosti advokátem na základě zvláštní plné moci byl stěžovatel v minulosti mnohokráte poučen v jiných svých řízeních před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3759/15, bod 2; usnesení ze dne 11. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 292/16; usnesení sp. zn. II. ÚS 1616/16 ze dne 25. 7. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 1778/16 ze dne 19. 7. 2016 a mnohá další).

Stěžovatel byl rovněž již v minulosti v mnoha řízeních před Ústavním soudem poučen o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru s žádostí o ustanovení zástupce k řízení, jíž stěžovatel několikráte při podávání svých ústavních stížností i využil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/16 ze dne 20. 4. 2016, bod 5; či usnesení sp. zn. II. ÚS 150/18 ze dne 17. 4. 2018).

Je tedy zřejmé, že stěžovateli je smysl a podstata povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu známa a že ji chápe. Přesto v nynější věci stěžovatel tuto povinnost nesplnil. Jak již Ústavní soud rozhodl mnohokrát, a to v několika desítkách případů i v řízeních o ústavních stížnostech nynějšího stěžovatele, jestliže jsou konkrétnímu stěžovateli již při podání ústavní stížnosti prokazatelně známy všechny vady, pro něž může být jeho ústavní stížnost odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zejména byl-li opakovaně o povinnosti tyto vady odstranit poučen, nemusí být stěžovatel vyzván k odstranění některé z těchto vad, jíž další jeho ústavní stížnost trpí, a Ústavní soud může rovnou přiměřenou aplikací ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelovu stížnost odmítnout.

V nynější věci není dán žádný důvod, pro nějž by Ústavní soud měl postupovat odlišně. Nedošlo ke změně relevantní právní úpravy řízení před Ústavním soudem ani relevantní rozhodovací praxe, z podání stěžovatele neplyne, že tento by se nyní nacházel v nové, neočekávané či jinak odlišné situaci, jež by jej činila zranitelnějším oproti jeho předchozím řízením před Ústavním soudem, v nichž byly jeho ústavní stížnosti přiměřenou aplikací ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuty bez výzvy k odstranění vad v přiměřené lhůtě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu stanovené.