I.ÚS 1254/18

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2015 č. j. 30 C 207/2007-733 bylo podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Odvolání směřovalo proti rozsudku téhož soudu, jímž soud uložil žalované v dané věci, České republice, za kterou jednalo Ministerstvo financí, zaplatit stěžovateli za omezení jeho vlastnického práva tzv. regulací nájemného 88 243 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 13 434 717 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 217/2016-743 usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2017 č. j. 26 Cdo 2645/2017-762 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že soudní poplatek ve výši 671 736 Kč odmítl zaplatit, jelikož je přesvědčen o tom, že řízení o jeho žalobě na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu je dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. n), v tehdejším znění, od povinnosti platit poplatek osvobozeno. Ve prospěch tohoto svého právního názoru stěžovatel obsáhle argumentuje a poukazuje mimo jiné na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, které prý obecné soudy vyložily v nesouladu s jeho smyslem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí přezkoumávat. V dané věci vyslovil Nejvyšší soud, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (s poukazem např. na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod č. 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na některá usnesení Ústavního soudu, např. sp.zn. II.ÚS 3475/14), od které není důvod se odchýlit. Jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a nikoliv o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; takové rozhodnutí není možno považovat arbitrární ani neočekávané a vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci. Jde tak o výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu, na kterém nelze shledat nic neústavního. Lze poznamenat, že názorům stěžovatele také nelze upřít jistou oprávněnost, z hlediska ústavněprávního však není důvod vstupovat do oblasti sjednocování judikatury, vyhrazené Nejvyššímu soudu, navíc za situace, kdy tento soud konstatuje, že judikatura je v dané problematice sjednocena. Samotná skutečnost, že stěžovateli byla uložena poplatková povinnost není způsobilá kvalifikovaně zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel sice zastává opačný názor, to však samo o sobě k vyhovění ústavní stížnosti nemůže samozřejmě vést. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.