Ústavní soud I.ÚS 1294/24

Stěžovatel zastupoval jako advokát v trestním řízení dvě poškozené, dětské oběti zvlášť závažného zločinu znásilnění, které mají právo na bezplatnou právní pomoc. Odsouzenému byla uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč a 100 000 Kč s příslušenstvím. Za poskytnutou právní pomoc stěžovatel vyúčtoval 267 898,78 Kč včetně DPH, Krajský soud v Českých Budějovicích ("soud prvního stupně") mu však usnesením č. j. 16 T 35/2022-1845 ze dne 12. října 2023 přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozených 82 260,58 Kč a co do částky 185 638,20 Kč jeho návrh zamítl. Vrchní soud v Praze ("stížnostní soud") napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, rozhodl znovu, stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozených ve výši 175 599,97 Kč a ohledně částky 92 298,81 Kč návrh zamítl.

V postupu stížnostního soudu stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a navrhuje napadené usnesení zrušit.

Stěžovatel má za to, že stížnostní soud rozhodl nesprávně, akceptoval-li závěr soudu prvního stupně, že vyúčtovaná odměna byla nepřiměřeně vysoká v porovnání s nároky poškozených a s ohledem na potřebu chránit odsouzeného před hrazením nepřiměřeně vysokých nákladů. Soud prvního stupně nepoužil § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2024, ale vypočetl odměnu za tzv. společný úhrnný úkon a stěžovateli přiznal za úkon částku odpovídající nákladům právního zastoupení za jednoho poškozeného v nesnížené výši. Stížnostní soud nedostatečně odůvodněný závěr soudu prvního stupně nenapravil a bez bližšího odůvodnění jej převzal. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní a odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 158/24 ze dne 18. dubna 2024 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel uvedl, že ve svém návrhu neurčil hodnotu jednoho úkonu výpočtem podle přiznané nemajetkové újmy, ale vycházel jen z maximální hodnoty podle § 12a odst. 2 advokátního tarifu (5 000 Kč), kterou nezměnil přesto, že omezení bylo k 1. lednu 2022 zrušeno. Stěžovatel dále brojí proti postupu obecných soudů, které označily některé úkony za "neadhezní" a hodnotou jednoho úkonu u nich určily jen na 1 500 Kč. Tuto sníženou sazbu stěžovatel považuje za nepřiměřenou a odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 2936/23 ze dne 6. března 2024.

Ústavní soud vyžádal spis soudu prvního stupně a vyzval účastníka řízení i odsouzeného, aby se ke stížnosti vyjádřili - ani jeden z nich tak neučinil.

Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení; Ústavní soud je k projednání věci příslušný. Stěžovatel je advokátem, tedy v souladu se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem soudní soustavy (viz čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti; postup v soudním řízení, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, kterým přísluší posoudit podmínky pro aplikaci toho či kterého institutu, a své závěry musí stanoveným postupem odůvodnit.

Rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů je vyjádřením vztahu státu a zmocněnce poškozeného, který má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů [nález sp. zn. Pl. ÚS 86/20 ze dne 9. února 2021 (N 24/104 SbNU 281), bod 28]. Taková právní úprava není samoúčelná a zajišťuje, že ústavní právo na právní pomoc bude účinné. Aby advokáti mohli poskytovat kvalitní právní služby, musí být jejich práce uspokojivě ohodnocena. Postavení poškozeného v trestním řízení nespočívá jen v tom, že je důležitým pramenem důkazů, ale umožňuje mu zde uplatnit svá ústavně zaručená práva (viz například nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. června 2023). Účast poškozeného v trestním řízení může poskytovat satisfakční funkci i tehdy, neuplatní-li adhezní nárok. V takovém případě je zmocněnec poškozenému oporou v situaci, do níž se dostal proti vlastní vůli (viz nález sp. zn. II. ÚS 357/22 ze dne 1. března 2023, bod 25), a proto je důležité neodepřít poškozenému kvalifikovanou právní pomoc.

Současně je nezbytné, aby obecné soudy hodnotily pomoc zmocněnce podle obsahu jednotlivých úkonů, zohlednily průběh trestního řízení, posoudily, které úkony byly účelné, a zvážily, zda zjištěná odměna je přiměřená konkrétním okolnostem [například nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. listopadu 2021 (N 199/109 SbNU 153), bod 20]. Obecné soudy hodnotí účelnost každého jednotlivého úkonu, přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby a celkové výše náhrady nákladů v porovnání s celkovou částkou náhrady újmy přiznané poškozenému (nálezy sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 25, či sp. zn. III. ÚS 2835/23 ze dne 13. listopadu 2024, bod 33 a násl.).

Judikatura (například usnesení sp. zn. I. ÚS 1095/24 ze dne 26. března 2025) a od 1. ledna 2025 i advokátní tarif (§ 10 odst. 5) rozlišuje dvě skupiny úkonů, které zmocněnec poškozeného v trestním řízení činí. Jde jednak o tzv. adhezní úkony, které jsou potřebné k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení a ostatní - tzv. neadhezní.

Ústavní soud nepovažuje za vadu, je-li s neadhezními úkony spojena jiná (nižší) sazba odměny než s úkony adhezními. Takový postup, který nevylučuje neadhezní úkony, byť je honoruje jinak než adhezní, neodporuje vývoji směřujícímu k posílení ochrany poškozených v trestním řízení; zároveň má zmocněnec stále motivaci poskytovat poškozeným právní pomoc. Uvedený postup má základ v tom, že obecné soudy nejsou při rozhodování o náhradě nákladů za právní pomoc striktně vázány advokátním tarifem [například nález sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. března 2022 (N 38/111 SbNU 145) bod 23], takže mohou z více možných výkladů zvolit takový, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či excesivní. Proto není při ochraně ústavnosti žádný rozumný důvod zpochybňovat řádně odůvodněný závěr, rozlišující úkony na tzv. adhezní a neadhezní (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2201/23 ze dne 3. října 2023, bod 9), navíc v situaci, kdy v současné době našel odraz přímo v advokátním tarifu. Novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 258/2024 Sb., která nabyla účinnosti k 1. lednu 2025, tento postup vtělila přímo do advokátního tarifu (současné znění § 10 odst. 5) Soudy tak již mají jasné "vodítko", jak při výpočtu odměny zmocněnce poškozeného postupovat, aby byla zohledněna povaha jednotlivých úkonů a odměna zmocněnců nebyla snižována jen proto, že se zdá "nepřiměřeně vysoká".

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti určení odměny za tzv. společné úhrnné úkony, což je institut, který advokátní tarif neupravuje. Obecné soudy v projednávané věci neaplikovaly § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle kterého zmocněnci přísluší odměna za každou zastupovanou osobu snížená o 20 %, ale určily odměnu za úkony konané ve prospěch obou poškozených, jako by v řízení vystupovala jen jedna. Uvedený postup Ústavní soud opakovaně kritizuje; viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 158/24, bod 19, v němž byla řešena identická situace. Moderování (snížení) odměny musí obecný soud přesvědčivě odůvodnit (§ 154 odst. 2 trestního řádu), což se v projednávané věci nestalo, a namísto toho byl zvolen postup, který nezohlednil počet poškozených.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení (bod 9) uvedl, že aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu by vedla k nepřiměřeně vysokým nákladům a odporuje požadavku účelnosti, takže pracoval s pojmem společný úhrnný úkon, u něhož se počet poškozených nezohledňuje. K námitkám stěžovatele stížnostní soud uvedl, že výpočet odměny soudem prvního stupně za zastupování dvou poškozených je legitimní - s tím, že nelze automaticky přiznat odměnu podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za úkony, které zmocněnec vykonal vůči oběma poškozeným (bod 15). Takto odůvodněné odchýlení se od aplikace podzákonného předpisu a z toho vyvozené závěry považuje Ústavní soud za chybné; konstatování nepřiměřeně vysokých nákladů nemůže bez dalšího vyloučit aplikaci části advokátního tarifu.

Z odůvodnění napadeného usnesení se současně podává, že stížnostní soud vypočetl odměnu za adhezní úkony podle přiznané nemajetkové újmy (§ 10 odst. 5 advokátního tarifu), tedy z částek 400 000 Kč (9 900 Kč za úkon) a 100 000 Kč (5 100 Kč za úkon); u neadhezních úkonů určil odměnu za úkon (1 500 Kč) z tarifní hodnoty 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Při výpočtu odměny za adhezní úkony stížnostní soud vycházel u obou poškozených ze sazby odměny vyšší, než s jakou kalkuloval stěžovatel a přiznal mu i při nesprávně aplikované redukci o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu odměnu u jedné z poškozených dokonce vyšší (7 920 Kč), než jakou stěžovatel požadoval, u druhé sice nižší (4 080 Kč), avšak posuzováno v souhrnu jde stále o částky pro stěžovatele výhodnější. Nesprávnost v aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu zde spočívá v tom, že v době, kdy stěžovatel zastupoval obě poškozené, aplikoval soud § 12 odst. 4 advokátního tarifu na samostatné úkony.

Z ústavního pohledu však pochybení při aplikaci advokátního tarifu, kterých se obecné soudy dopustily, nedosahují takové intenzity, aby porušily ústavní práva stěžovatele a odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel sice brojil proti nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování poškozených ve výši 92 298,81 Kč (výrok II. napadeného usnesení), ale s ohledem na výše uvedené nemohl Ústavní soud při posuzování věci pominout, v jaké míře bylo tvrzené zkrácení důsledkem skutečně vadného postupu stížnostního soudu. Z podrobné tabulky v bodě 19 napadeného usnesení se podává, že podstatná část nepřiznané odměny souvisí s ohodnocením neadhezních úkonů, u nichž, jak je uvedeno shora, nižší tarifní hodnota i nižší sazba z ústavního hlediska obstojí.

Výsledkem nesprávné aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu je částka, která zdaleka nepřevyšuje tzv. bagatelní hranici. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se za zjevně neopodstatněné považují věci tzv. bagatelní, neboť není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v tomto směru vymezil. Brání-li občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedené neplatí v případech, v nichž jsou přítomny mimořádné okolnosti (například přesah vlastního zájmu stěžovatele), které ji v ústavní rovině činí významnou [například nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. dubna 2021 (N 72/105 SbNU 260)].

Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti v této věci, která je svým charakterem bagatelní, neshledal, a proto návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl: v části směřující proti výroku II. napadeného usnesení jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výroku I. napadeného usnesení, v němž byla odměna stěžovateli přiznána, jako návrh podaný neoprávněnou osobou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnostní soud uvedeným výrokem stěžovateli vyhověl.