Ústavní soud I.ÚS 13/25

Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva nebýt podrobena nuceným pracím podle čl. 4 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla na základě plných mocí od advokátky JUDr. Kamily Čechové ustanovena zmocněnkyní pro zastupování dvou nezletilých poškozených v trestním řízení, přičemž opatrovnice i stěžovatelka jsou dle evidence České advokátní komory spolupracujícími advokátkami. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 8. 2024 č. j. 2 T 165/2023-390, byla stěžovatelce přiznána odměna a náhrada hotových výdajů zmocněnce ve výši 24 393 Kč. Proti tomuto usnesení podali tehdy již odsouzení stížnost, neboť by pro ně úhrada odměny a náhrady zmocněnkyni byla likvidační kvůli jejich majetkovým poměrům. Krajský soud jako soud stížností napadeným rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu zrušil a návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zmocněnce podle § 151 odst. 2, odst. 6 trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnul. V odůvodnění se nezabýval námitkami odsouzených, nicméně dospěl k závěru, že ustanovení zmocněnkyně opatrovnicí bylo neúčelné a nelze tak požadovat nároky z odměny a náhrady hotových výdajů po státu. V tomto odkázal krajský soud na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, konkrétně usnesení ze dne 21. 2. 2022 č. j. 1 To 1/2022-596, z nějž vyplývá, že je-li opatrovníkem v trestním řízení advokát, je další ustanovení advokáta-zmocněnce nadbytečné. Totéž krajský soud dokládá odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 3204/22. Uzavírá, že odměna i náhrada hotových nákladů byla již uhrazena opatrovnici, proti které má nynější stěžovatelka svůj nárok uplatnit, neboť jejím neúčelným postupem tento nárok vznikl.

Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka tuto ústavní stížnost, v níž se domáhá jeho zrušení pro porušení jejího ústavně zaručeného práva nebýt podrobena nuceným pracím podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy a čl. 9 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti však stěžovatelka dále nerozvádí relevantní ústavněprávní argumentaci a pouze cituje právní úpravu trestního řádu a zákona o obětech trestných činů. Nepropojuje tyto odkazy ani skutkový stav s relevantními námitkami porušení základních práv a ani neuvádí relevantní judikaturu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Stěžovatelka je sama advokátkou a splňuje tak požadavek na zastoupení účastníků v řízení před Ústavním soudem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

Podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uváděli dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírají, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jejich základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud k těmto náležitostem ústavní stížnosti již dříve uvedl [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)], že výčet ustanovení Listiny či Úmluvy, která měla být podle přesvědčení stěžovatelky porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, však nezbavuje stěžovatelku povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. § 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 o. s. ř.].

Z ústavní stížnosti tedy nijak nevyplývá, jak měla být porušena základní práva stěžovatelky. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nedospěl k závěru, že by postup soudu porušil zákaz nucených prací, jak tvrdí stěžovatelka. Rozhodnutí o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů krajský soud náležitě odůvodnil a rozhodoval v souladu s právním řádem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostála povinnosti náležitě tvrdit a odůvodnit zásah do jejích základních práv a svobod, když nijak nevyložila, v čem konkrétně shledává protiústavnost napadeného usnesení krajského soudu. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.