I.ÚS 1322/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1322/19 ze dne 14. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti ACARTIA Holdings Limited, se sídlem Eagle House 10th floor, Kyriakou Matsi 16, 1082 Nikósie, Kypr, zastoupené Mgr. Janem Řezníkem, advokátem, se sídlem Zápy 271, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 1 KZV 215/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019 sp. zn. 44 To 11/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. dubna 2019, stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ") usnesením ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 1 KZV 215/2013 rozhodla v trestní věci obviněného F. S. a spol. stíhaného pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu a ve spojení s § 229 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů tak, že se zajišťuje jako náhradní hodnota finanční hotovost na bankovním účtu u banky Liechtensteinische Landesbank (Österreich) AG, WIEN, ve výši 647 827 117 CZK vedeného na stěžovatelku. Toto rozhodnutí státní zástupkyně odůvodnila tím, že F. S. je společně s dalšími deseti spoluobviněnými trestně stíhán. Těchto daňových zločinů se měli obvinění dopustit tím, že na základě nepravdivých informací v daňových přiznáních měli společně vylákat nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty, přičemž finanční úřad jim požadované částky dílem vyplatil. V případě obviněného F. S. byla vyčíslena škoda na částku 647 827 117 Kč. Státní zástupkyně je názoru, že předmětné finanční prostředky na účtu v Rakousku jsou ve skutečnosti majetkem obviněného F. S. 3. Proti tomuto usnesení státní zástupkyně MSZ podali stížnosti stěžovatelka, jako majitelka účtu a dále obviněný F. S. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v usnesení ze dne 28. ledna 2019 sp. zn. 44 To 11/2019 obě podané stížnosti neshledal důvodnými a proto je podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. 4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v předmětné věci podala několik ústavních stížností, když první rozhodnutí ve věci žádosti o právní pomoc Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. září 2016 sp. zn. III. ÚS 2627/16 s tím, že žádost o právní pomoc není způsobilá zasáhnout do práv stěžovatelky a proto veškerá procesní obrana stěžovatelky musí směřovat proti zajišťovacím rozhodnutím rakouských justičních orgánů a do řízení před rakouskými justičními orgány. Ve druhé ústavní stížnosti napadla stěžovatelka postup MSZ a postup Vrchního státního zastupitelství v Praze při výkonu dohledu nad postupem MSZ. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 27. listopadu 2018 sp. zn. III. ÚS 670/18 podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. V pořadí třetí ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 30. srpna 2018 sp. zn. 44 To 374/2018 a usnesení státní zástupkyně MSZ ze dne 31. července 2017 sp. zn. 1 KZV 215/2013 byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 6. Podle názoru stěžovatelky nejdůležitější otázkou k vyhodnocení je otázka, kdo je vlastníkem zajištěných peněz a zda při posuzování této otázky nedošlo ze strany MSZ a městského soudu ke svévoli. Stěžovatelka je majitelkou předmětného bankovního účtu, kde se nachází zajištěná finanční hotovost. Zajištěné peníze na bankovní účet zaplatila společnost JATS PLUS a. s. na úhradu kupní ceny akcií společnosti EUROPRINT a. s., které jí stěžovatelka prodala na základě smlouvy ze dne 16. dubna 2016. Peníze tedy byly určeny na úhradu dluhu vůči stěžovatelce, jako smluvnímu partneru společnosti JATS PLUS a. s. Stěžovatelka proto vyjádřila nesouhlas s tím, že zajištěné peníze nejsou jejím majetkem, ale jsou majetkem F. S. 7. Stěžovatelka považuje postup ve věci rozhodujících orgánů činných v trestním řízení za chybný, usnesení o zajištění finančních prostředků mělo být doručeno pouze tomu, komu byla věc zajištěna, přičemž neexistuje a není tvrzen žádný právní titul, na jehož základě by se vlastníkem peněz mohl stát F. S. Podle tvrzení stěžovatelky skutečnost, že fyzická osoba (údajně) ovládá právnickou osobu, nezbavuje právnickou osobu vlastnického práva k jejímu majetku a nezakládá namísto toho "skutečné" vlastnické právo údajně ovládající fyzické osoby. Pokud F. S. získal výnos z trestné činnosti, tak dle tvrzení stěžovatelky automaticky to neznamená, že se tento výnos dostal do majetku stěžovatelky, ale je nutné prokázat, zda a jakým způsobem se tak stalo. 8. Stěžovatelka dále poukázala na formální nedostatky zajišťovacího usnesení, které dle trestního zákona musí obsahovat příslušný zákaz dispozice se zajištěnou věcí a oznamovací povinnost. Zajišťovací usnesení tyto formální náležitosti, které podle trestního zákona musí obsahovat, neobsahuje. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. května 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014 sp. zn. 4 Tz 2/2014. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. července 2018 sp. zn. II. ÚS 2114/18]. 12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostřede