I.ÚS 1332/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1332/23 ze dne 31. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2023 č. j. 21 Co 40/2023-68 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. prosince 2022 č. j. 46 C 356/2022-51, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a F. R., zastoupeného JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení o zrušení vyživovací povinnosti (výrok I.) a uložil stěžovateli jako žalobci povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10 890 Kč (výrok II.). Výrok I. odůvodnil okresní soud odkazem na § 96 odst. 2 věty první a § 96 odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v průběhu nařízeného jednání dne 29. 11. 2022, a to poté, co začalo jednání (t. j. byla přednesena žaloba), vzal stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět. Výrok II. byl odůvodněn odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř., a poukazem na zásadu zavinění, které se posuzuje výlučně z procesního hlediska s tím, že podle této doktríny nejsou podstatné ani důvody, které žalobce vedly ke zpětvzetí žaloby. Okresní soud odkázal v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1227/09 [(N 197/54 SbNU 429); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a připomněl i vzájemnou komunikaci účastníků řízení. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána přinejmenším předčasně, tedy nikoli důvodně ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť vedlejší účastník měl v době podání žaloby stále statut studenta, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn. Stěžovatel tedy zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je tak povinen hradit jeho náklady, které vyčíslil částkou 10 890 Kč a které sestávají z nákladů na zastoupení advokátem podle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 3. Proti výroku II. usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o výši nákladů řízení, podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil pouze ohledně výše nákladů tak, že tyto činí 39 930 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 6 837 Kč (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že v přezkoumávaném případě bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby "s ohledem na nastalou procesní situaci, i s ohledem na zamítnutí návrhu na změnu žaloby". Krajský soud konstatoval, že odpovědnost za podání žaloby má toliko stěžovatel. Je-li žaloba podána, aniž by se žalobce pokusil před tím jednat se žalovaným, nelze žalovanému klást k tíži, že se nechal zastupovat svou právní zástupkyní. Z uvedeného je zřejmé, že vedlejšímu účastníkovi vznikly účelně vynaložené náklady řízení, když nelze přehlédnout, že jeho ekonomická situace, jakožto studenta, není dobrá. Ve shodě s okresním soudem krajský soud uzavřel, že stěžovatel svým zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, proto jej podle § 146 odst. 2 věty první zákona o. s. ř., stíhá povinnost hradit vedlejšímu účastníkovi účelně vynaložené náklady. Krajský soud poukázal na to, že řízení je zahájeno podáním návrhu, a to dnem, kdy soudu došel návrh na jeho zahájení (srov. § 79 odst. 1 a § 82 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení pak začínají vznikat žalované straně okamžikem, kdy aktivně vstoupí do sporu. V projednávané věci se vedlejší účastník nechal zastoupit advokátkou a v důsledku toho mu vznikly náklady, vyjmenované okresním soudem, přičemž všechny považoval krajský soud za účelně vynaložené. Krajský soud v předmětné věci neshledal důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud napadený výrok usnesení okresního soudu o náhradě nákladů řízení sice změnil, avšak v jeho neprospěch, a uložil stěžovateli povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 39 930 Kč, tedy ve výši téměř čtyřnásobku původní částky. Dále mu uložil povinnost uhradit náklady odvolacího řízení, a to navíc i za úkon, který vedlejší účastník neučinil - sepis odvolání. 5. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, který považuje za průlomové rozhodnutí ve vztahu k aplikaci zákazu reformationis in peius v civilním řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že zákaz reformationis in peius vyplývá z dispoziční zásady, která se uplatní i v odvolacím civilním řízení. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tedy nelze prvostupňové rozhodnutí změnit k tíži odvolatele. 6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení pro něj bylo překvapivé, neboť neměl možnost jakkoli reagovat na tuto změnu, když k projednání odvolání nebylo nařízeno ústní jednání. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22. Podle stěžovatele měl krajský soud ve věci nařídit ústní jednání, aby stěžovatel měl možnost a prostor vyjádřit své stanovisko ke zvýšení náhrady nákladů řízení, navíc za situace, kdy sám vedlejší účastník odvolání proti usnesení okresního soudu nepodal, a bylo tak možné předpokládat, že s rozhodnutím souhlasí. Krajský soud tak nejen změnil rozhodnutí okresního soudu v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, ale navíc takto učinil překvapivě bez jakékoli možnosti a prostoru, aby stěžovatel mohl na tuto změnu reagovat. 7. K argumentaci obecných soudů stěžovatel rovněž uvádí, že samotný statut studenta nelze zaměňovat s reálnou možností a schopností vedlejšího účastníka sám se živit. Vzhledem k tomu, že ke dni podání žaloby nedisponoval stěžovatel žádným potvrzením (ačkoli jej od vedlejšího účastníka opakovaně vyžadoval) o tom, že vedlejší účastník bude pokračovat ve studiu od září 2022, je zřejmé, že žaloba nebyla předčasná. Žaloba byla podána důvodně, neboť odpovídala aktuální vědomosti stěžovatele o situaci vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník doložil stěžovateli potvrzení o studiu na vyšší odborné škole až dne 21. 9. 2022 (tedy téměř dva měsíce po podání žaloby), stala se žaloba nejpozději ke dni 1. 9. 2022 důvodnou a nikoli předčasnou. Nedostatečná komunikace vedlejšího účastníka nemůže jít k tíži stěžovatele, neboť vedlejší účastník stěžovatele o tom, že od 1. 9. 2022 nastupuje na vyšší odbornou školu, neinformoval. Stěžovatele tak má za to, že žaloba byla podána důvodně a nikoli předčasně, a proto by to měl být vedlejší účastník, komu měla být uložena povinnost hradit náklady řízení stěžovateli. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka 8. Okresní soud se ve svém vyjádření ztotožnil s krajským soudem, který odkázal na postup podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., s tím, že stěžovatel zavinil, že řízení bylo zastaveno, neboť žaloba byla vzata zpět "s ohledem na nastalou procesní situaci, i s ohledem na zamítnutí návrhu na změnu žaloby", nikoliv pro chování vedlejšího účastníka. Posuzování důvodnosti podání žaloby okresním soudem tedy bylo nadbytečným. Ve zbytku okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Krajský soud ve svém vyjádření setrval na stanoviscích obsažených v odůvodnění napadeného usnesení. Odkázal zejména na argumenty uvedené v napadeném usnesení a v něm uvedenou judikaturu, od které neshledal důvod se odchýlit, a to zejména za situace, kdy se okresní soud při určení tarifní hodnoty, z níž při stanovení nákladů řízení vycházel, dopustil extrémní nesprávnosti, když opominul § 8 odst. 2 advokátního tarifu. Krajský soud