I.ÚS 1347/15

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení svého práva na rovnost v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele zasahují i do jeho práv zakotvených v čl. 6 (právo na spravedlivý proces) a čl. 13 (právo na účinný právní prostředek nápravy) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. 37T 1/2014 byl stěžovatel odsouzen za těžké ublížení na zdraví, kterým způsobil smrt, k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tento rozsudek byl včas napaden odvoláním stěžovatele. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 94/2014-458 zamítnuto dne 8. 9. 2014. Stěžovatel si v dané věci podal rovněž i dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 115/2015-31 odmítnuto dne 11. 3. 2015. Obecné soudy svá rozhodnutí rozsáhle odůvodnily a podrobně se zabývaly i návrhem obhajoby na jiné právní posouzení jednání stěžovatele i důvody, proč dospěly k závěru o existenci úmyslné formy zavinění. Odmítly tvrzení obhajoby, že nůž, jímž byl poškozený zabit, byl neškodný a že k zranění poškozeného nedošlo nějakým náhodným, nečekaným nebo nepředpokládaným způsobem. Ze směru a hloubky bodného kanálu v souladu se závěry znalce dovodily, že se jednalo o aktivní útok vedený nejméně silou střední intenzity, a to do části těla, kde se nachází životně důležité orgány, což je obecně známo i laikovi.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připouští, že způsobil poškozenému zranění, v jehož důsledku poškozený zemřel, avšak učinil tak ve stavu opilosti a ke svému skutku se doznal. Ve své ústavní stížnosti rozporuje výši trestu, který mu byl uložen. Stěžovatel považuje uložený trest za nepřiměřený, neodpovídající charakteru spáchaného skutku, nezohledňující polehčující okolnosti daného případu a poukazuje na to, že je zcela srovnatelný s tresty ukládanými za daleko závažnější trestné činy - např. za trestný čin vraždy. Poukazuje na to, že neměl úmysl způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví, o čemž svědčí i způsob provedení daného činu, neboť bodnutí bylo způsobeno zdánlivě neškodným nožíkem, došlo pouze k jednomu bodnutí poškozeného a stěžovatel po útoku zůstal sedět na pokoji, neměl tendenci utéct či se skrývat. Stěžovatel se nikdy v minulosti žádné násilné činnosti nedopustil, a to ani tehdy, byl-li pod vlivem alkoholu. Stěžovatel rovněž vyjádřil svou opravdovou lítost nad daným činem i své úsilí o nápravu, spočívající ve vážném zájmu podrobit se ochrannému protialkoholnímu léčení. Stěžovatel má za to, že v jeho případě došlo k narušení právní zásady, že soudy by měly rozhodovat obdobně v obdobných věcech (stěžovateli byl uložen trest, který daleko převyšuje tresty ukládané za spáchání obdobné trestné činnosti), a rovněž se domnívá, že v jeho případě došlo ze strany obecných soudů rovněž k narušení zásady přiměřenosti a účelnosti ukládaného trestu.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel svou ústavní stížností brojí zejména proti výši jemu uloženého trestu. K tomu Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že pokud jde o otázku přiměřenosti uloženého trestu, zásadně mu nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu zakotvené v čl. 39 Listiny (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014), respektive by extrémně vybočily z pravidel stanovených pro tyto účely § 37 a násl. trestního zákoníku (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 1323/13 ze dne 27. 11. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014). Ústavní soud tedy do rozhodování o ukládání trestu nemůže zasáhnout ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že v konkrétním případě by bylo přiléhavější uložení jiného trestu (v jiné výměře), pokud se obecné soudy zároveň nedopustily extrémního, a proto protiústavního, pochybení.

Ústavní soud tedy souhrnně konstatuje, že z ústavněprávní perspektivy nemá napadeným rozhodnutím obecných soudů co vytknout, neboli stěžovatelem uváděné výhrady proti těmto rozhodnutím nedosahují ústavněprávní relevance. Zejména je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o trestu náleží obecným soudům a Ústavní soud do jejich posouzení, co do přiměřenosti trestu, zásadně není oprávněn zasahovat, leda v případech vskutku extrémního vybočení z relevantních zákonných pravidel. Žádné takové extrémní pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě Ústavní soud neshledal.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.