I.ÚS 1366/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1366/09 ze dne 7. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele TELECONSULT - INTERNATIONAL, spol. s. r. o., IČ: 48592013, se sídlem Jánský Vršek 6, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel - s tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení shora označeného výroku rozhodnutí obecného soudu. Městský soud citovaným usnesením rozhodl tak, že ve výroku I. připustil změnu žaloby stěžovatele spočívající v rozšíření vzájemnou žalobou uplatněného nároku o zaplacení tržby stěžovatele za měsíc květen 1998. Ve výroku II. rozhodl tak, že změna vzájemné žaloby žalovaného spočívající v uplatnění jeho nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu žalobce, který si stanovil neúměrně vysoké ceny za svoje služby, jak je uvedeno v bodě III. podání žalovaného (doručeného soudu dne 3. 1. 2008) se nepřipouští. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné odůvodnění napadeného výroku usnesení obecného soudu, jeho věcnou nepodloženost a zbavení možnosti domáhat se svého práva na zaplacení pohledávky u soudu (denegatio iustitiae). Konkrétní argumenty stěžovatele jsou obsaženy v bodu III. tohoto usnesení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl především následující. V řízení o nároku vedlejšího účastníka Telefónica jako žalobce (40 Cm 47/2002), kde byl tento nárok žalovaného jako stěžovatele uplatněn vzájemnou žalobou, byla řešena otázka, zda je platná smlouva, resp. smlouvy mezi účastníky v části, kde byl žalovaný zavázán žalobcem k úhradě minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu nato, zda byl tento počet dosažen. Dokazování této skutečnosti a její zhodnocení soudem na základě výsledků tohoto dokazování bylo základem řízení o žalobě ve věci 40 Cm 47/2002. V uvedené věci po provedeném dokazování soud rozhodl o žalobě tak, že nárok uplatněný žalobcem zamítl; řízení o vzájemném návrhu žalovaného přerušil proto, že rozhodnutí ve věci 40 Cm 47/2002 mělo zásadní význam pro řízení o vzájemné žalobě, pokud jde o nárok žalovaného na zaplacení plnění, které poskytli uživatelé služeb žalovaného žalovanému prostřednictvím žalobce, ale které žalobce žalovanému nevydal a započítal je oproti svému nároku ze smluv mezi účastníky na úhradu minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu na to, zda byl tento počet dosažen. Poté, kdy toto rozhodnutí soudu (rozsudek 40 Cm 129/2002-256) nabylo právní moci, soud v řízení o vzájemné žalobě žalovaného pokračoval. Jakkoli žalobce původně uplatnil vzájemnou žalobou pouze nárok na zaplacení plnění, které poskytli uživatelé služeb žalovaného žalovanému prostřednictvím žalobce, ale které žalobce žalovanému nevydal a započítal je oproti svému nároku ze smluv mezi účastníky na úhradu minimálního počtu minut provozu za měsíc, v rozšíření vzájemné žaloby uplatnil nadto skutkově zcela jiný nárok, a to na vydání bezdůvodného obohacení (nepřiměřeně vysoká cena za minutu volání). Předpokladem přípustnosti změny návrhu je, aby výsledky dosavadního řízení (zejména provedené důkazy) mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Taková procesní situace však nenastala, pokud jde o nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě žalovaného i o vzájemné žalobě v části, kde se obě tato řízení týkala otázky platnosti ujednání účastníků o úhradě minimálního počtu minut provozu za měsíc, bez ohledu na to, zda byl tento počet dosažen, byly prokazovány skutečnosti, které nemohly být použity pro řízení o změněném návrhu. Pro posouzení stanovení ceny za minutu volání žalobcem (zda je či není v souladu se zákonem o cenách) - tedy pro posouzení případného nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení - by soud musel provádět další velmi rozsáhlé dokazování; to nebylo nutné při změně žaloby o plnění přijatého žalobcem za žalovaného od zákazníků žalovaného za další kalendářní měsíc, který původně nebyl uveden ve vzájemné žalobě. Soud uzavřel, že nebylo možné použít výsledky dosavadního řízení pro řízení o druhé části změněného návrhu, jak je popsáno shora. Protože by byl opačný postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, soud změnu žaloby (v celém rozsahu změny) nepřipustil. Podle názoru soudu je toto rozhodnutí zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 455/03; soud má zato, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby bylo odůvodněno dostatečně a žalovanému nic nebránilo v podání nové žaloby. Pokud stěžovatel poukazuje na jím tvrzené promlčení nároku, které mu znemožňuje novou žalobu podat, pak městský soud uvádí, že v případě rozhodování o procesní otázce nemůže zkoumat, zda tvrzený nárok je či není promlčen, neboť hmotněprávní posouzení věci není podmínkou rozhodnutí soudu dle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník Telefónica O2 Czech Republic, a.s. Uvedl, že v posledních dvou odstavcích odůvodnění napadeného usnesení dává městský soud dostatečně srozumitelně najevo, proč se domnívá, že dosavadní řízení není podkladem pro rozhodování o nově uplatněných nárocích. Stěžovatel vzájemnou žalobou a jejími rozšířeními uplatnil dvě skupiny nároků. V první skupině brojil proti užití tzv. povinného objemu hovorů. Druhá skupina nároků se však netýkala nevyčerpaných povinných objemů hovorů, ale ceny za uskutečněné hovory samotné. Je přitom zcela nepodstatné, zda se to nazve přirážkou nebo nepřiměřenou cenou, jak se snaží stěžovatel rozlišovat. Stěžovatel na základě ne zcela srozumitelných úvah stanovil, že přiměřenou cenou za uskutečněné hovory je 6,50 Kč za minutu, a vše, co vedlejší účastník účtoval nad tuto sazbu, je prý zneužitím jeho dominantního postavení na trhu. Přiměřenost ceny za 1 minutu uskutečněného hovoru je však něco zcela jiného, než platby za hovory, které se neuskutečnily, protože o služby stěžovatele nebyl dostatečný zájem. Pokud jde o námitku stěžovatele, že jeho nárok je již promlčen, a tudíž nemůže podat úspěšně žalobu, vedlejší účastník uvádí, že stěžovatel podal vzájemnou žalobu 7 let po splatnosti uplatněného nároku a 4 roky po podání žaloby vedlejšího účastníka. Předmětné rozšíření žaloby pak bylo učiněno až v lednu 2008, tedy krátce před koncem desetileté promlčecí lhůty a 6 let po podání žaloby vedlejšího účastníka. Stěžovatel netvrdí, že by mu něco bránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil již v okamžiku, kdy dospěl k závěru, že vedlejší účastník zneužívá dominantní postavení nebo že částka 6,50 Kč za minutu hovoru je horním limitem přiměřené ceny. Není zřejmé, proč ihned nereagoval vzájemnou žalobou na žalobu vedlejšího účastníka, protože v obraně vůči ní již námitky týkající se zneužití dominantního postavení uplatnil. Za dané situace lze proto obtížně hovořit o tom, že by byl stěžovatel bděle a důsledně hájil svá práva. Zákon soudu nestanoví lhůtu k rozhodnutí o změně žaloby. Stěžovatel měl nepochybně sledovat běh promlčecí lhůty a mohl rozhodnutí podle § 95 o.s.ř. i urgovat. Ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. je předvídatelné a stěžovatel měl a mohl již v době, kdy rozšíření vzájemné žaloby činil, počítat s variantou, že jeho návrhu vyhověno nebude. Stěžovatel uvádí, že podstatné rozšíření žaloby provedl v lednu 2008, přičemž uplatnil nároky týkající se měsíců února až června 1998, u nichž tedy desetiletá promlčecí doba dobíhala z části již v únoru 2008. Je s podivem, že vytýká městskému soudu, že týž o připuštění změny vzájemné žaloby nerozhodl do jednoho měsíce, ačkoli sám na změnu žaloby potřeboval takřka 10 let. Pokud by Ústavní soud stížnosti vyhověl jen proto, že dopad soudního rozhodnutí na žalovaný nárok stěžovatele je přísný, odebral by vedlejšímu účastníku legitimní výhodu, přestože k tomuto stavu vedlejší účastník žádným nepatřičným postupem nepřispěl ani jej nezapříčinil. Došlo by tak k nepřiměřenému zásahu do rovnosti účastníků soudního řízení. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná nebo zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel uvedl v replice k vyjádření vedlejšího účastníka řízení zejména následující. Usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, nebylo dostatečně odůvodněno, a podmínky dle § 95 odst. 2 o. s. ř. věcně splněny nebyly, neboť spisový materiál byl kompletní a bylo možno rozhodnout i o upraveném, resp. sníženém žalobním nároku. O tom svědčí mimo jiné rozsudek Městského soudu v Praze č. j . 40 Cm 47/2002-256 ze dne 13. 4. 2007 (původní řízení o žalobě