I.ÚS 1378/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1378/11 ze dne 26. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 53, 386 01 Strakonice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 2. 2011 č. j. 4 C 46/2010-62, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když obecný soud nerespektoval ústavněprávní ochranu vlastnického práva garantovanou čl. 11 Listiny. Tento zásah přitom podle názoru stěžovatele představoval i porušení zákazu diskriminace (čl. 3 Listiny). Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Písku sp. zn. 4 C 46/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti: Žalobou podanou dne 12. 2. 2010 k Okresnímu soudu v Písku (č.l. 1nn.) se stěžovatel domáhal na žalovaných manželech L. a H. M. vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. 1560/14 jako přístupu a příjezdu ke garážím, neboť tento pozemek užívají žalovaní bez právního důvodu. Stěžovatel uplatňoval vůči žalovaným vydání částky 3.133,- Kč za rok, a to za předchozí dva roky, tj. za období od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2010. Ve vyjádření k žalobě žalovaní uvedli, že mají za to, že jako vlastníci zastavěného pozemku a garáže po deseti letech výkonu práva, tj. nejpozději v roce 1988 jako oprávnění vydrželi právo cesty odpovídající věcnému břemenu k přístupové parcele. Podle stěžovatele ovšem žalovaní věděli o tom, že nejsou vlastníky předmětného pozemku a že jim nepřísluší ani právo odpovídající věcnému břemeni k tomuto pozemku. Žalovaní užívali předmětný pozemek jako přístupovou cestu ke své garáži na základě dohody s majitelem pozemku (č.l. 21). Pokud žalovaní odmítli s novým vlastníkem pozemku uzavřít dohodu o jeho užívání, nemají žádný titul k jeho užívání a stěžovatel se proto domáhá bezdůvodného obohacení oprávněně. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (č.l. 62nn.) bylo stanoveno, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 760,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 760,- Kč, a to ve výši 8% za dobu od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2010 a ve výši 7, 75% za dobu od 1. 7. 2010 do 28. 2. 2011, a dále od 1. 3. 2011 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech číslo 7 a výše limitní sazby pro 2 týdenní repo operaci České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba byla v části, pokud se stěžovatel domáhal proti žalovaným zaplacení částky 5.506,- Kč společně a nerozdílně se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 2010 do zaplacení, zamítnuta. Stěžovatel byl povinen zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 12.685,50,- Kč. V řízení byl zjištěn následující skutkový stav: stěžovatel je vlastníkem pozemku č. 1560/14 v k.ú. Písek, který sousedí s garáží a pozemkem ve vlastnictví žalovaných, když tato garáž je bez čísla popisného a evidenčního a stavební parcela, na které garáž stojí, je č. 3834/6 v k.ú. Písek. Žalovaní užívají předmětný pozemek k příjezdu a přístupu do garáže k nepodnikatelskému účelu. Mezi účastníky není smluvně upravena náhrada za přístup a příjezd žalovaných k jejich garáži. Okresní soud souhlasil se stěžovatelem, že nejde stanovit náhradu za užívání parcely označené č. 1560/42 v k.ú. Písek jiným způsobem než tak, jak to učinil stěžovatel v žalobě, tzn. ohledně každé garáže jednou šestinou z náhrady za celý pozemek označený číslem 1560/42. Výše bezdůvodného obohacení odpovídající nájemnému, jaké by platili žalovaní a ostatní vlastníci garáží ohledně parcely č. 1560/42 za období od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2010, které je regulováno cenovými výměry ministerstva financí provádějících zákon o cenách, činí 20,- Kč podle bodu III. Za situace, že náhrada užívání nebyla stanovena smluvně, má stěžovatel nárok na vydání bezdůvodného obohacení právě ve výši stanovené předmětným cenovým výměrem. Důvodnost ústavní stížnosti stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že okresní soud částečně zamítl jeho žalobu na vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že stěžovateli nenáleží vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši, tedy ve výši odpovídající tržní ceně nájemného za pozemek, který bez právního důvodu užívají žalovaní (spolu s dalšími), neboť výše bezdůvodného obohacení je limitována částkou 20,- Kč za 1 m2 pozemku s ohledem na cenovou regulaci zavedenou výměrem Ministerstva financí ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010 sp. zn. 8 Afs 47/2010, podle něhož cenová regulace, provedená cenovými výměry Ministerstva financí ČR č. 01/2003 a č. 01/2004, byla v části, v níž cenové výměry stanovily maximální roční nájemné za nájem ostatních pozemků nesloužících v podnikání nájemce, v rozporu s ust. § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Pokud se obecný soud při svém rozhodování řídil výměrem Ministerstva financí ČR 01/2009, šlo o postup, který je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, neboť jde o zásah do vlastnického práva, který je s ohledem na čl. 11 Listiny neopodstatněný. Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08. Dále stěžovatel upozornil na to, že v řízení před okresním soudem navrhoval postup podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když poukázal, že cenová regulace je v rozporu jak s ústavním pořádkem, tak s Úmluvou. Podle názoru stěžovatele je snížení výše bezdůvodného obohacení obecným soudem oproti tržním hodnotám na částku vyplývající z regulace zavedené výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2009 v rozporu s ústavním pořádkem. Dále stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Písku, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastníci, žalovaní H. a L. M., se k ústavní stížnosti nevyjádřili, a tak dali najevo, že se vzdávají postavení vedlejších účastníků. Dotazem na Městský úřad Písek, odbor dopravy, Ústavní soud zjistil (č.l. 21), že pozemek parc. č. 1560/14 v k. ú. Písek není součástí pozemní komunikace zařazené ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích") do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace. Podle Ing. K., vedoucího odboru dopravy, nelze jednoznačně odpovědět na to, zda jde v případě tohoto pozemku o účelovou komunikaci, či nikoliv. O tom, jaký charakter má předmětný pozemek, příslušný silniční správní úřad doposud deklaratorně nerozhodoval. Přesto vedoucí odboru dopravy odpověděl, že na základě místního šetření lze obecně konstatovat, že předmětný pozemek velmi pravděpodobně slouží k účelům uvedeným v první větě ust. § 7 odst. zákona o pozemních komunikacích. Na základě místního šetření by bylo možno konstatovat i to, že předmětný pozemek velmi pravděpodobně v současné době kromě vlastníků přilehlých garáží na stavebních parc. č. 3834/1 - 3834/6 slouží též k průjezdu neustanoveného okruhu osob na pozemek parc. č. 1560/2 a k zajištění oprávněné komunikační potřeby pro vlastníky, resp. uživatele garáží na stavební parc. č. 5986 a na pozemku stavební parc. č. 2218, kteří se bez přejezdu předmětného pozemku velmi pravděpodobně neobejdou. Stejně tak je pravděpodobné, že vjezd na předmětný pozemek č. 1560/14 není možný bez přejezdu pozemku parc. č. 1592/9. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Kritériem Ústavního soudu je ústavnost, tzn. zkoumání souladu s normativními a hodnotovými kategoriemi Ústavy (srov. Klokočka, V.: Úloha Ústavního soudu při kontrole ústavnosti soudní činnosti, Právní rádce, č. 9/1998, příl., str. V). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně poruše