I.ÚS 1381/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1381/20 ze dne 30. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 6 Tdo 32/2020-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 5 To 71/2019-709 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2018 č. j. 51 T 51/2018-626, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Jiřho B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 5. 2020, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatelky došlo také k porušení čl. 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka byla odsouzena napadeným rozsudkem obvodního soudu pro spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného podle § 23 trestního zákoníku ve spolupachatelství s vedlejším účastníkem Jiřím B. Tohoto trestného činu se dopustila - stručně řečeno - tím, že po vzájemné domluvě dne 3. 9. 2016 ve své kanceláři nutila poškozeného nezletilého (syna vedlejšího účastníka) k tomu, aby se přiznal, že sexuálně zneužíval svoji nezletilou sestru. Říkala, že ona to ví, a pokud se nepřizná a ona věc oznámí na policii, bude vyšetřován, obviněn, odsouzen, totálně všemi odepsaný, popisovala mu útrapy, jimiž bude nucen projít ve vězení. Pokud se nedozná a nepopíše, co všechno svojí sestře udělal, tak ho udá a zasadí se o co nejpřísnější trest. Když se poškozený odmítal přiznat, zavolala do své kanceláře vedlejšího účastníka, se kterým se dále snažili poškozeného přimět k přiznání. Poškozený odmítal, že nic neudělal, načež ho jeho otec chytil pod krkem a křičel na něj. Spolu se stěžovatelkou mu opět líčili jeho budoucí útrapy ve věznici, stěžovatelka mu řekla, že se bude říkat, že si "koště či židli strčil do zadku sám", opakovaně poškozenému dávali "poslední šanci". Poškozený v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl výraznými neurotickými projevy. Stěžovatelce byl za toto jednání uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč. 3. Odvolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuto. Městský soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádná pochybení a uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může být u skutkové podstaty trestného činu vydírání za "pohrůžku jinou těžkou újmou" považováno i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Při posuzování trestného činu vydírání je bezpředmětné, zda se poškozený určitého trestného činu dopustil či nikoli. Argumentace obsažená v odvoláních stěžovatelky i vedlejšího účastníka z velké části směřovala k otázce, zda poškozený trestný čin spáchal s tím, že toto bylo orgány činnými v trestním řízení nedostatečně objasněno. To však pro rozhodnutí v jejich věci není podstatné. Podstatné je to, že sami pohrůžkou jiné těžké újmy nutili nezletilého poškozeného, aby se doznal ke spáchání sexuálního zneužívání své nezletilé sestry. Nevyžaduje se přitom, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy z jejího způsobení, pročež je lichá argumentace stěžovatelky a vedlejšího účastníka, že u poškozeného nedošlo ke vzniku traumatu z jejich jednání. K dokonání trestného činu vydírání není ani třeba, aby pachatel dosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jeho vlivem něco konal, opominul nebo trpěl, což se v posuzované věci zrcadlí tak, že obvodní soud posuzované jednání správně posoudil bez ohledu na to, že poškozený neučinil stěžovatelkou vyžadované doznání. Přestože městský soud zmírnil trest uložený obvodním soudem vedlejšímu účastníku, u stěžovatelky do výroku o trestu nezasahoval, neboť shledal, že u ní odpovídá okolnostem případu. Motiv stěžovatelky označil odvolací soud za těžko uchopitelný, když vystupovala jako samozvaná odbornice, vyvíjela nátlak na nezletilého poškozeného, až hystericky sdělovala právní i faktické nepravdy (z pozice "právníka" opakovaně poškozenému sdělovala nepravdivé skutečnosti o způsobu trestání a o výši hrozící trestní sazby), snažila se vyděsit poškozeného, přičemž cílem jejího jednání bylo pravděpodobně ovládat druhé a zajistit vnímání své osoby jako autority. Své jednání směřovala proti nezletilým a absentuje u ní jakýkoli náhled či sebereflexe. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že námitky stěžovatelky, které podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou opakováním námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů. Stěžovatelka tvrdila, že u ní nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty dotčeného trestného činu, nebyla srozuměna s tím, že ohrožuje či porušuje zájem chráněný zákonem, ale naopak byla přesvědčena, že z její strany dochází k ochraně zájmů a jednala z pozice ochrany zájmů oběti trestného činu (čímž byla myšlena sestra poškozeného). Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatelka a vedlejší účastník věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. Stěžovatelka sama se prezentovala jako odbornice na problematiku sexuálního zneužívání dětí, pročež se Nejvyšší soud pozastavuje nad tím, že nezletilou sestru poškozeného i nezletilého poškozeného vystavovala opětovným výslechům. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů neakceptoval tvrzení stěžovatelky, že hovor s poškozeným byl zvolen jako proporcionální sledovanému účelu, závažnosti situace a věku poškozeného, a že po poškozeném nebylo vyžadování přiznání, jinak bude věc oznámena policii, neboť ze samotného rozhovoru, který byl stěžovatelkou nahrán, je nezpochybnitelné, že po poškozeném přiznání vyžadováno bylo a že měl pod pohrůžkou oznámení poškozený učinit popis toho, co udělal, a do budoucna strpět kontrolování a konání dle představ stěžovatelky. Pro závěr o tom, že jednání stěžovatelky bylo důvodně posouzeno jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale také v emočně vypjaté situaci poškozenému zdůrazňované plastické líčení útrap, které jej čekají ve vězení v případě, že se nedozná k sexuálnímu zneužití sestry a oni budou nuceni na něj podat trestní oznámení. Že se jednalo o emočně vypjatý rozhovor (výslech), jehož cílem bylo za použití jiné těžké újmy donutit poškozeného k přiznání sexuálního zneužívání sestry, svědčí také zjištění, že v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl poškozený výraznými neurotickými projevy. Nejvyšší soud konstatoval, že s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění není možné považovat za důvodnou obhajobu stěžovatelky, že nebyla srozuměna s tím, že ohrožuje či porušuje zájem chráněný zákonem a naopak byla přesvědčena, že k ochraně zájmu dochází. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Aby bylo takto možné posoudit jakékoli jednání, muselo by dojít k naplnění znaku neoprávněnosti. Neoprávněnost jednání pachatele spočívá buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, nebo v tom, že poškozeného nutí k určitému konání, opominutí či trpění prostředky nedovolenými a neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být