I.ÚS 1456/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1456/25 ze dne 20. 11. 2025 Zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu trestních příkazů z podnětu poškozených   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. L. M., 2. M. M., zastoupených Mgr. Miroslavem Chupáčem, advokátem se sídlem Klatovská třída 340/25, Plzeň, a 3. Z. M., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 28. února 2025 č. j. 5 T 16/2025-356, za účasti Okresního soudu v Táboře jako účastníka řízení a L. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se zamítají. Odůvodnění I. Stručné shrnutí nálezu 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá ústavností toho, že stěžovatelé jako poškození (pozůstalí po zemřelém nezletilém) byli se svými adhezními nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále se Ústavní soud zabývá tím, zda je ústavně souladné, pokud trestní soud rozhodl trestním příkazem (neprováděl dokazování v hlavním líčení), přestože poškození zpochybňovali zjištěný skutkový stav. II. Průběh trestního řízení a obsah napadeného rozhodnutí 2. Okresní soud v Táboře uznal napadeným trestním příkazem vedlejší účastnici vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že dostatečně nezabezpečila péči o svého pětiletého vnuka, který vypadl z okna a následkem toho zemřel. 3. Okresní soud odkázal šest poškozených (pozůstalých) včetně tří nynějších stěžovatelů s jejich nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud je rovněž poučil o tom, že jako poškození nemají právo podat proti trestnímu příkazu odpor. 4. První stěžovatelka je matkou zemřelého nezletilého. Druhý stěžovatel je nevlastním otcem zemřelého - manželem matky. Třetí stěžovatel je nevlastní dědeček zemřelého (otec druhého stěžovatele). Vedlejší účastnice (odsouzená) je babičkou zemřelého, a to ze strany vlastního otce zemřelého, který v řízení o ústavní stížnosti nevystupuje v žádném procesním postavení. III. Argumentace stěžovatelů 5. První stěžovatelka a druhý stěžovatel podali společnou ústavní stížnost; třetí stěžovatel podal vlastní ústavní stížnost. Ústavní soud jejich ústavní stížnosti spojil usnesením ze dne 22. 5. 2025 ke společnému řízení. 6. Všichni tři stěžovatelé se shodně vymezují proti tomu, že jim okresní soud nepřiznal nárok na náhradu nemajetkové újmy, a naopak je s jejich nároky odkázal do občanskoprávního řízení. Tvrdí, že soud neměl rozhodnout trestním příkazem, ale meritorně - okresní soud zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelů, že bude věc projednána v hlavním líčení. Rozhodnutí ve formě trestního příkazu jim neumožnilo podat opravný prostředek, který by směřoval konkrétně proti výroku o jejich nárocích. Upozorňují rovněž, že opětovné uplatňování jejich nároků v jiném řízení s sebou nese riziko, že budou vystaveni dalšímu psychickému trápení a nuceni znovu popisovat všechny okolnosti věci, což vede k jejich sekundární viktimizaci, zejména s ohledem na nutnost dalšího setkávání s vedlejší účastnicí. Stěžovatelé se domnívají, že byl jejich nárok na náhradu nemajetkové újmy dostatečně prokázán, aby o něm mohlo být rozhodnuto již v trestním řízení. Odkázání stěžovatelů s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních bylo v příkrém rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a zákazem vydání překvapivého rozhodnutí, protože adhezní nárok stěžovatelů není sporný. 7. První stěžovatelka a druhý stěžovatel dále namítají porušení práva na účinné vyšetřování. Navrhují, aby Ústavní soud zrušil nejen adhezní výrok trestního příkazu, ale také samotné rozhodnutí o vině, které podle stěžovatelů není opřeno o dostatečně zjištěný skutkový stav. Stěžovatelé vznášejí otázku, zda odsouzená neměla být odpovědná za přísnější trestný čin. V této souvislosti poukazují na to, že během přípravného řízení činili řadu důkazních návrhů a podnětů na doplnění vyšetřování, kterým však orgány činné v trestním řízení nevyhověly. Stěžovatelé mají pochybnosti o řádném objasnění celé věci. Konkrétně poukazují na tato pochybení: 1) vzájemně rozporné výpovědi obviněné v klíčových otázkách průběhu skutkového děje, 2) nedostatečné vyloučení možnosti cizího zavinění, 3) nezohlednění vypjatých rodinných vztahů a trestní minulosti otce zemřelého, 4) rozpory ve spise ohledně zabezpečení okna před pádem nezletilého poškozeného, 5) absence znaleckého posudku, který by posoudil duševní stav a rozvoj dítěte, 6) nezohlednění zdravotního postižení a chování nezletilého poškozeného, 7) neprovedení prověrky na místě, 8) zamítnutí důkazních návrhů směřujících k provedení vyšetřovacího pokusu, 9) neprovedení rekonstrukce skutku za přítomnosti obviněné, 10) nedostatečnost znaleckého posudku z oboru biomechaniky, 11) neodebrání biologických vzorků zemřelého, 12) obecný nedostatek provedených důkazů, 13) nepříslušnost policejního orgánu - vyšetřování bylo vedeno oddělením hospodářské kriminality namísto oddělení obecné kriminality. IV. Procesní předpoklady řízení 8. Procesní podmínky řízení jsou splněny. Ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. 9. Trestní řád poškozeným nedává možnost podat odpor ani využít jiný opravný prostředek proti trestnímu příkazu, a to ani ve vztahu k výroku, který se týká adhezního nároku poškozených. Ústavní stížnosti jsou proto přípustné přímo proti napadenému trestnímu příkazu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24). Samotná skutečnost, že trestní řád nepřiznává poškozeným žádnou formu obrany proti trestnímu příkazu, neznamená, že by ústavní stížnosti byly procesně nepřípustné (jde však o významný důvod pro hmotněprávní zdrženlivost Ústavního soudu, jak bude popsáno níže). V. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 10. Na Ústavní soud se obrátil právní zástupce vedlejší účastnice s žádostí o zaslání obou ústavních stížností. Této žádosti Ústavní soud vyhověl. Následně vedlejší účastnice zaslala vyjádření k ústavním stížnostem. V něm předně zdůraznila, že toho, co se stalo, bude navždy litovat. Od počátku se snaží najít cesty usmíření s poškozenými (stěžovateli), kterým vyjádřila lítost a zaslala omluvné dopisy. V průběhu přípravného řízení dokonce předložila oběma rodičům zemřelého (tj. svému synovi a první stěžovatelce) návrh dohody o náhradě nemajetkové újmy ve výši 900 000 Kč, a to každému z nich. Návrh byl akceptován pouze ze strany otce, zatímco první stěžovatelka jej odmítla s tím, že se jí návrh zdá pochybný, začala se dotazovat na původ peněz a zpochybňovala, zda se návrhem vůbec má smysl zabývat. Vedlejší účastnice následně tuto částku složila do soudní úschovy. Poškození se místo usmíření, pochopení tragické situace a nalezení klidu stále snaží zvrátit soudní závěry a tím prodlužují neuzavření celé pro všechny traumatizující záležitosti. Vedlejší účastnice dále upozorňuje, že druhý a třetí stěžovatel nejsou pokrevními příbuznými zemřelého a rozporuje jejich blízký vztah k němu, a tím i případný nárok na náhradu nemajetkové újmy. Druhý stěžovatel je novým manželem první stěžovatelky (matky zemřelého), který není se zemřelým nijak pokrevně svázán. Obdobně třetí stěžovatel je nevlastní prarodič (otec nového partnera první stěžovatelky), který sám ve svém návrhu uvedl, že se se zemřelým potkávali zhruba jednou týdně. V rovině skutkové, tedy k argumentaci stěžovatelů o porušení práva na účinné vyšetřování, uvádí vedlejší účastnice zejména, že neexistuje žádná indicie o tom, že by zemřelý byl z okna vystrčen, jak naznačují poškození. Proti těmto náznakům se vedlejší účastnice důrazně ohrazuje. 11. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelům k případné replice. 12. První stěžovatelka a druhý stěžovatel ve společné replice zejména zpochybňují, že by první stěžovatelka odmítla přijmout dohodu o náhradě nemajetkové újmy ve výši 900 000 Kč. Poukazují na to, že se pouze dotazovala na nesrovnalosti ve finančních možnostech vedlejší účastnice, která během výslechu tvrdila, že má na spořicím účtu 130 000 Kč, a přesto následně navrhovala náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 1 800 000 Kč. Na to vedlejší účastnice odpověděla tak, že na tyto požadavky k osvětlení její finanční situace reagovat nebude. Podle stěžovatelů tedy fakticky k odmítnutí náhrady nemajetkové újmy nedošlo. 13. Třetí stěžovatel se v replice ohrazuje vůči tvrzení vedlejší účastnice, že nebyl dán jeho blízký vztah se zemřelým. Ač s ním stěžovatel nebyl v pokrevním příbuzenství, vybudovali si blízký vztah, lze jej po materiální stránce postavit na roveň rodiny, zemřelý jej z vlastní vůle oslovoval "dědo". Není pravdou, že by se se zemřelým znal toliko po dobu jednoho roku. Poprvé se setkali již v roce