I.ÚS 1484/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1484/25 ze dne 24. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Swiss Bee GmbH, se sídlem Matthofring 32, Luzern, Švýcarská konfedererace, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího č. j. 29 ICdo 175/2023-271 ze dne 27. 2. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 828/2022-230 ze dne 28. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Josefa Cupky, sídlem Trojanova 18, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka obchodní společnosti Česká Unigrafie, a.s., se sídlem Poděbradská 540/26, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Návrh stěžovatelky, aby namísto ní do řízení vstoupila obchodní společnost OLNIST, s.r.o., se sídlem Werferova 6, Košice, se zamítá. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených rozhodnutí plyne, že Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník (jako žalobce) domáhal proti stěžovatelce určení, že smlouva o postoupení pohledávek mezi v záhlaví uvedeným dlužníkem Českou Unigrafií, a.s., ("dlužník") jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem ("smlouva"), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná. 2. Dlužník měl pohledávku za Jiřím Černickým ve výši 44 200 000 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem samostatného soudního řízení ("pohledávka"). Na základě smlouvy ze dne 29. 12. 2011 dlužník stěžovatelce postoupil pohledávku za úplatu 10 000 000 Kč. Společnost CTY Group, a. s., postoupila stěžovatelce dne 29. 2. 2012 jiné pohledávky za dlužníkem ve výši 10 000 000,23 Kč. Stěžovatelka téhož dne provedla jednostranný zápočet vůči pohledávkám dlužníka. 3. Vrchní soud po odvolání vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že se dlužníku nedostalo reálného protiplnění ve smyslu § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a změnil rozsudek městského soudu tak, že smlouva je neúčinná vůči věřitelům dlužníka. 4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od níž neshledal důvod se odchýlit. Nejvyšší soud konstatoval, že pro posouzení věci podle § 240 insolvenčního zákona je významný poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou, přičemž je zároveň nutno přihlédnout k dopadům sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů dosáhnout úhrady svých pohledávek. O ekvivalentní právní jednání jde tehdy, pokud se dlužníku skutečně dostala rovnocenná náhrada. Nejvyšší soud poukázal na to, že započtení nelze považovat za způsob plnění dluhu, ale o způsob zániku závazku. Započtením se tedy stranám nedostává žádného plnění. S odkazem na předchozí obdobné judikaturní závěry Nejvyšší soud dovolání odmítl. II. Argumentace stěžovatelky a návrh na procesní nástupnictví 5. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jelikož má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že se dovolací soud odchýlil od své judikatury, podle níž nelze započíst pohledávky, pouze pokud již v době postupní smlouvy měl věřitel za dlužníkem započitatelné pohledávky, což však není situace stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu absentuje posouzení předpokladů podle § 13 občanského zákoníku vzhledem k otázce, zda se může Nejvyšší soud odchýlit od svého předchozího rozhodnutí. Dále tvrdí, že vrchní soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu opomenul posoudit, zda se v dané věci jedná o stávajícího věřitele dlužníka, který od něj kupuje pohledávku či nikoli. Jeho rozhodnutí má stěžovatelka za překvapivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka argumentuje, že nejdříve nabyla pohledávky od dlužníka a až za dva měsíce pohledávky od jiných subjektů, což nemá způsobovat neúčinnost smlouvy. 6. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby na její místo vstoupila obchodní společnost OLNIST, s.r.o., se sídlem Werferova 6, Košice, s odůvodněním, že jí postoupila pohledávku, čímž mělo dojít k převodu práva, o nějž v řízení jde. III. Procesní předpoklady řízení 7. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož ústavní stížnost podala stěžovatelka, jež v původních řízeních vystupovala v procesním postavení žalované, nelze ani přes následný procesní návrh na ústavní stížnost pohlížet jako na podanou někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tedy podána osobou oprávněnou podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. Návrh na procesní nástupnictví 8. Ústavní soud musí nejdříve posoudit návrh stěžovatelky, aby namísto ní do řízení o ústavní stížnosti vstoupila společnost OLNIST, s.r.o., jako nová stěžovatelka. Stěžovatelka uvádí, že 15. 12. 2025 uzavřela se společností OLNIST, s.r.o., smlouvy o postoupení pohledávek, které přikládá jako důkaz. Smlouvy jsou uzavřeny podle práva Spojeného království, a především jsou datovány ke dni 15. 12. 2021, což předchází jak zahájení řízení před Ústavním soudem, tak vydání napadených rozhodnutí. 9. Přestože není ani v řízení před Ústavním soudem vyloučeno procesní nástupnictví při univerzální sukcesi podle § 107 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, je toto procesní nástupnictví při singulární sukcesi, a tedy při použití § 107a o. s. ř., za daných okolností vyloučeno. Ustanovení § 107a o. s. ř. se týká již zahájeného řízení [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 455/03 ze dne 31. 5. 2006 (N 110/41 SbNU 365)]. K tvrzenému převodu práva nejenže nedošlo po zahájení řízení před Ústavním soudem, nýbrž podle datace smluv mělo údajně nastat ještě před vydáním napadených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka navíc v návrhu na procesní nástupnictví tvrdí, že k postoupení došlo dne 15. 12. 2025, což není možné, protože tento den ještě nenastal. I kdyby však byla pohledávka postoupena v průběhu řízení před Ústavním soudem, má účastenství v tomto řízení další předpoklady. 10. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jednoznačně vymezuje aktivní procesní legitimaci k podání ústavní stížnosti tím, že výslovně spojuje právo podat ústavní stížnost s účastenstvím v předchozím řízení. Tato podmínka je sice formálně splněna, neboť ústavní stížnost podala sama stěžovatelka, ale při nástupnictví jiné osoby do postavení stěžovatelky nelze odhlédnout od požadavku aktivní věcné legitimace stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti. Stejně tak nelze pominout fakt, že právo k podání ústavní stížnosti obsahově neznamená jen právo na samotný akt doručení ústavní stížnosti soudu, ale rovněž právo vystupovat před Ústavním soudem během následného řízení, tedy činit procesní úkony atp. 11. Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu nelze převést právo, s nímž je spojeno oprávnění podat ústavní stížnost [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 17/03 ze dne 17. 9. 2003 (U 20/31 SbNU 333) či sp. zn. IV. ÚS 163/04 ze dne 8. 11. 2004]. Přestože v nynější věci podala ústavní stížnost stěžovatelka jako účastnice předchozích řízení, nemůže mít údajné postoupení obchodní pohledávky určující význam pro změnu osoby, jež může hájit individuální veřejná subjektivní práva, jejichž dodržení v konkrétní věci je právě předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem. Společnost OLNIST, s.r.o., nevstoupila univerzálně do právního postavení stěžovatelky. Pokud by v řízeních před obecnými soudy byla dotčena stěžovatelčina základní práva či svobody, neznamená to automaticky, že byla dotčena také práva společnosti OLNIST, s.r.o., neboť ta nebyla účastnicí daných řízení ani nevstoupila do právního postavení stěžovatelky. Tudíž jí ani nemohla vzniknout újma na ústavně zaručených právech, kterou by v žádané pozici stěžovatelky musela před Ústavním soudem tvrdit a prokázat. 12. Aplikace § 107a o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, tedy nástupnictví na základě singulární sukcese, by bylo v rozporu s účelem a povahou ústavní stížnosti, kterou je ochrana ústavně zaručených práv jednotlivce. Ústavní stížnost je procesním prostředkem ochrany veřejného (základního) subjektivního práva či svobody. Posuzovaný návrh je o to specifičtější, že datu smlouvy o postoupení pohledávky (15. 12. 2021) by odpovídalo, že měla stěžovatelka návrh na procesní nástupnictví učinit již v řízení před obecnými soudy. Nestalo-li se tak, je tím méně možné, aby k nástupnictví došlo v řízení o ústavní stížnosti. 13. Ústavní soud shrnuj