I.ÚS 1509/13

Stěžovatelka následně v rámci předmětného exekučního řízení navrhla zastavení exekuce, když poukazovala na pochybení správce daně, k němuž mělo dojít při stanovení daňového nedoplatku. Její návrh byl však usnesením exekučního soudu ze dne 30. 5. 2005, č.j. 39 E 1227/98-505, zamítnut. Toto zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno i usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 12. 2006, č.j. 10 Co 1564/06-550.

Stěžovatelka v rámci předmětného exekučního řízení namítala rovněž podjatost soudců odvolacího soudu, zejména pak JUDr. Kristýny Žídkové a JUDr. Miroslavy Holubové, a to z důvodů jejich členství v KSČ před listopadem 1989. O této námitce stěžovatelky pak bylo ve vztahu k soudkyni JUDr. Miroslavě Holubové rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2013, č.j. Nco 13/2013-923, tak, že tato soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci, neboť nebylo zjištěno, že by soudkyně byla podjatou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). O námitce ve vztahu k JUDr. Kristýně Žídkové rozhodováno nebylo, neboť tato soudkyně nebyla členkou senátu, jenž ve věci rozhodoval.

Všechna shora uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla svou ústavní stížností. Tato stížnost byla posléze doplněna podáním stěžovatelky ze dne 14. 11. 2013. V tomto podání stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č.j. 10 Af 4/2011-74. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 12. 2010, č.j. 052/97 174/2010-905, jímž ministerstvo nevyhovělo žádosti stěžovatelky o prominutí spotřební daně ve výši 313.333,- Kč, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a to s ohledem na skutečnost, že jeho rozhodnutí ze dne 22. 12. 2010 bylo shledáno pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelným. S poukazem na právě uvedený rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatelka nově napadla i usnesení JUDr. Juraje Poláka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Karviná, ze dne 7. 10. 2013, č.j. 068 EX 03593/13-014/BL, jímž exekutor rozhodl, že v rámci předmětné exekuce nastupuje na místo dosavadního oprávněného Finančního úřadu v Havířově nový oprávněný, a to Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj. Toto usnesení pak stěžovatelka označila za zmatečné, když dle jejího tvrzení již bylo rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto o tom, že nedoplatek na dani byl po ní vymáhán neoprávněně, a exekuce by tak měla být zastavena.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo možné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta byla stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Tímto posledním procesním prostředkem pak s ohledem na ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a d) občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění (tj. ve znění účinném do 30. 9. 2008), bylo ve věci nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i návrhu stěžovatelky na jeho zastavení, dovolání. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost závisela pouze na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam či nikoli, nebyla stěžovatelka dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, povinna tento procesní prostředek vyčerpat. V případě, kdy dovolání nebylo stěžovatelkou proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2005, č.j. 10 Co 241/2005-437, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí exekučního soudu o nařízení exekuce, jakož ani proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006, č.j. 10 Co 1564/06-550, jímž bylo potvrzeno usnesení exekučního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, podáno, počala stěžovatelce běžet šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení těchto rozhodnutí odvolacího soudu jejímu právnímu zástupci, tj. ode dne 7. 9. 2005 a ode dne 5. 2. 2007. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak v případě výše specifikovaných rozhodnutí stěžovatelce marně uplynula dne 7. 11. 2005 a dne 6. 4. 2007 a Ústavnímu soudu tak nezbylo, než v této části ústavní stížnost odmítnout jako opožděný návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

K závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud i v právě posuzovaném případě, a to v části, v níž stěžovatelka brojí proti usnesení JUDr. Juraje Poláka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Karviná, ze dne 7. 10. 2013, č.j. 068 EX 03593/13-014/BL, jímž bylo rozhodnuto o změně v osobě oprávněného, když nově do řízení namísto dosavadního oprávněného, Finančního úřadu v Havířově, vstoupil jako nový oprávněný Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj. Opravným prostředkem, na jehož základě je možné toto rozhodnutí v řízení před obecnými soudy zvrátit, je v souladu s ustanovením § 55c zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání ke krajskému soudu. Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, stěžovatelka tento procesní prostředek k ochraně svého práva sice správně využila, avšak do dnešního dne o něm nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. S ohledem na tuto skutečnost je tak ústavní stížnost stěžovatelky v části, v níž směřuje proti shora citovanému rozhodnutí soudního exekutora, návrhem nepřípustným, neboť se jedná o návrh předčasně podaný. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že odvolací řízení nadále probíhá, přičemž v jeho rámci se stěžovatelka může domoci ochrany svých tvrzených práv. S ohledem na právě uvedené tak za současné procesní situace není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl naopak v rozporu s výše uvedenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stěžovatelka namítala podjatost soudkyně z důvodu jejího členství v KSČ před listopadem 1989. Vrchní soud však této námitce nepřisvědčil, když neshledal, že by zde byly důvody pro vyloučení příslušné soudkyně. K tomu uvedl, že podjatostí je třeba rozumět toliko osobní vztah soudce k účastníkům řízení či k jeho předmětu. Možné bývalé členství v politické straně však bez dalšího není způsobilé takovou pochybnost založit.

S tímto závěrem se pak ztotožňuje i Ústavní soud. Jak vyplývá z jeho konstantní judikatury, členství v KSČ v době před listopadem 1989 nelze bez dalšího považovat za skutečnost, jež by obecně vylučovala příslušného soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti a nestrannosti konkrétního soudce je naopak nutno posuzovat v každém konkrétním případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem (srov. např. usnesení ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2141/11, či usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2293/11). Předlistopadové členství v KSČ by mohlo představovat překážku účasti dotyčného soudce na rozhodování ve věci jen tehdy, pokud by bylo možné opřít závěr o podjatosti uvedeného soudce o existenci jeho vlastního, konkrétně definovatelného zájmu na výsledku daného řízení (viz usnesení ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 657/11).

Stěžovatelka však žádné další konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o zájmu soudkyně na výsledku předmětného řízení, netvrdila. Vzhledem ke skutečnosti, že subjektivní pochybnosti stěžovatelky o nestrannosti JUDr. Miroslavy Holubové nejsou způsobilé samy o sobě založit důvod pro vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování ve věci, jako již bylo vyloženo výše, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2013, č.j. Nco 13/2013-923, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť nebylo možno učinit závěr, že by napadené usnesení bylo způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky.