I.ÚS 1536/18

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. května 2018, podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 24. srpna 2016 č. j. 7 C 59/2014-307 vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen "SJM") žalobkyně Ing. Gabriely Peniaštekové a žalovaného stěžovatele tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal movité věci a další hodnoty ve výši 481 729,30 Kč (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci a další hodnoty ve výši 125 704,36 Kč (výrok II.). Ze zaniklého SJM účastníků přikázal stěžovateli k úhradě závazek z titulu půjčky poskytnuté účastníkům jeho rodiči v částce 300 000 Kč (výrok III.) a stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 354 958 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. května 2017 č. j. 15 Co 548/2016-382 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 219 449 Kč, a to ve dvou splátkách. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. února 2018 č. j. 22 Cdo 4570/2017-412 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v postupu odvolacího soudu nebylo shledáno žádné pochybení. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 18 779 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl důkazní řízení provedené odvolacím soudem, a to zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů a rovněž napadl jeho závěry učiněné o otázce, zda částka 1 685 000 Kč pocházela z prostředků SJM či nikoli. Postup odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporný s ustanovením § 132 o. s. ř. i s právem stěžovatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu.

Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že pochybil, pokud postup odvolacího soudu aproboval a dovodil, že odvolací soud neporušil zásadu volného hodnocení důkazů tím, že některé skutečnosti zohlednil jako právně významné a jiné nikoli. Stěžovatel má za to, že ve skutečnosti odvolací soud pouze jednu skutečnost zohlednil a jinými se vůbec nezabýval.

Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež mu poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

Dovolací soud přitom neshledal v projednávané věci žádné pochybení odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů týkajících se posléze učiněného závěru, že částka 1 685 000 Kč náleží do SJM účastníků řízení a musí být předmětem vypořádání. Tím, že odvolací soud některé skutečnosti zjištěné opakovaným dokazováním zohlednil v poměrech projednávané věci jako právně významné a jiné nikoliv, neporušil podle názoru dovolacího soudu zásadu volného hodnocení důkazů, neboť v jejím rámci nutně o každém z provedených důkazů učinil úvahu z hlediska jeho závažnosti, tj. zda a v jakém rozsahu je použitelný pro zjištění skutkového stavu.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.

Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.