Ústavní soud I.ÚS 1547/24

Jádrem posuzované věci je otázka, zda šestý senát Nejvyššího správního soudu měl kvůli judikaturním rozporům v zodpovězení stejné právní otázky mezi jednotlivými senáty téhož soudu vyčkat rozhodnutí jeho rozšířeného senátu.

Stěžovatelka měla za to, že jí byl opožděně vyplacen úrok z vratitelného přeplatku (nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty). Domáhala se proto přiznání tzv. úroku z úroku. Vedlejší účastník dospěl k závěru, že se uplatní zákaz anatocismu (zákaz úročení úroků) a že stěžovatelka tedy požadovaný nárok nemá. Proti jeho rozhodnutí se stěžovatelka bránila správní žalobou.

Krajský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl její kasační stížnost. Správní soudy uvedly, že správce daně prověřoval stěžovatelkou uplatněný nadměrný odpočet, avšak postup k odstranění pochybností nevedl k žádnému výsledku a došlo k marnému uplynutí lhůty pro stanovení daně. V takovém případě se na věc hledí tak, jako by došlo ke konkludentnímu vyměření daně ke dni podání daňového přiznání. Stěžovatelce byl vyplacen úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu. Nárok na úrok z tohoto úroku však stěžovatelka nemá. V této souvislosti odkázal krajský soud i Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 30. 12. 2022 č. j. 2 Afs 60/2021-23.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím porušil její základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle stěžovatelky byla v posuzované věci sporná otázka, zda v případě, že uplynula lhůta pro stanovení daně a postup k odstranění pochybností nevyvolal žádné účinky, dochází k vyměření daně konkludentně (automaticky), nebo je nutné, aby správce daně vydal rozhodnutí (platební výměr). Tato otázka je důležitá pro posouzení, z jaké částky má být úrok počítán. Šestý senát Nejvyššího správního soudu vyšel v napadeném rozhodnutí z rozsudku druhého senátu ze dne 30. 12. 2022 č. j. 2 Afs 60/2021-23, podle kterého dochází ke konkludentnímu vyměření. Přehlédl však, že jde o exces a že pátý senát dospěl k opačnému závěru v rozsudku ze dne 8. 4. 2022 č. j. 5 Afs 57/2021-28. Sporná otázka byla navíc prvním senátem postoupena k rozhodnutí rozšířenému senátu (věc sp. zn. 1 Afs 231/2022). Šestý senát tak měl řízení přerušit a rozhodnutí rozšířeného senátu vyčkat.

Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení. Ústavní soud se proto zabýval její opodstatněností.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V posuzované věci namítané porušení základního práva stěžovatelky neshledal.

Stěžovatelka tvrdí, že judikatura Nejvyššího správního soudu je rozporná ohledně otázky, zda mohlo dojít uplynutím lhůty pro stanovení daně k jejímu konkludentnímu vyměření, nebo zda bylo nutné daň stanovit rozhodnutím (platebním výměrem). Tuto otázku měl podle ní vyřešit rozšířený senát, na jehož rozhodnutí měl šestý senát vyčkat.

Nejvyšší správní soud se ovšem v posuzované věci uvedenou otázkou věcně nezabýval. Námitku, že nemohlo dojít ke konkludentnímu vyměření daně a že měl být vydán platební výměr, totiž vyhodnotil jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního, neboť ji stěžovatelka neuplatnila před krajským soudem, ač mohla (bod 29 rozsudku). Tento závěr stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila. Ústavní soud si navíc vyžádal správní žalobu v dané věci a zjistil, že stěžovatelka v ní uvedenou námitku skutečně nevznesla. Taková námitka podle správních soudů nebyla uplatněna ani v doplnění žaloby ze dne 6. 5. 2021. Ústavní soud nadto připomíná, že v dané chvíli by již stěžovatelka tuto námitku nově uplatnit ani nemohla, neboť rozšířit žalobu o nový žalobní bod je možné jen ve dvouměsíční lhůtě k jejímu podání (§ 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 soudního řádu správního). Rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo stěžovatelce (i podle jejích tvrzení v žalobě) doručeno dne 8. 2. 2021, takže k rozšíření žaloby by mohlo dojít jen do dne 8. 4. 2021.

Nejvyšší správní soud tedy nepochybil tím, že danou námitku vyhodnotil jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Uvedené ustanovení je ústavně konformním omezením práva na přístup k soudu a Nejvyšší správní soud se v posuzované věci nedopustil žádného pochybení ústavní intenzity při jeho aplikaci (viz podrobněji nález sp. zn. III. ÚS 1878/24 ze dne 20. 5. 2025, bod 24 a násl. a tam citovaná judikatura).

Jelikož se šestý senát v napadeném rozsudku nemohl věcně zabývat námitkou stěžovatelky, neměl důvod ani vyčkávat na rozhodnutí rozšířeného senátu. K namítanému porušení práva na zákonného soudce tudíž nedošlo. Žádné jiné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelka netvrdí.

Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.