I.ÚS 157/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 157/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti René Kanioka, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 č. j. 39 Co 174/2021-119, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II Z napadeného rozsudku, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také "obvodní soud") sp. zn. 12 C 86/2019 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 9. 7. 2016 zastaven při řízení motorového vozidla hlídkou Policie České republiky (dále jen "policie"), která u něj provedla silniční kontrolu, během níž podstoupil tři dechové zkoušky a po započtení maximální odchylky zahrnující vliv přesnosti měření a nejistotu přepočtového faktoru byla v krvi stěžovatele zjištěna hladina alkoholu v hodnotě 0,05 g/kg. Na žádost stěžovatele došlo k odbornému lékařskému vyšetření, jehož součástí byl i odběr krve, který byl proveden 37 minut po poslední dechové zkoušce. Odborné lékařské vyšetření neprokázalo ovlivnění alkoholem. Během silniční kontroly byl stěžovateli zadržen řidičský průkaz podle § 118b zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Dne 13. 7. 2016 bylo Magistrátu města Frýdek-Místek (dále jen "magistrát") doručeno oznámení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 12. 7. 2016 č. j. KRPT-158866-10/PŘ-2016-070214 o podezření ze spáchání přestupku stěžovatele podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Rozhodnutím magistrátu ze dne 1. 8. 2016 č. j. MMFM 103042/2016 byl stěžovatelovi zadržen řidičský průkaz, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku. Dne 23. 9. 2016 vydal magistrát rozhodnutí č. j. MMFM 126483/2016, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a náhrada nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 6. 2017, kdy Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu ze dne 23. 9. 2016 zamítl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 18 A 16/2017-34 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 9 As 393/2017-35 tak, že podané žalobě vyhověl a rozsudek krajského soudu změnil tak, že zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Nejvyšší správní soud uvedl, že výsledky dechové zkoušky svědčící o tom, že stěžovatel řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, byly v přímém rozporu s výsledkem odborného lékařského vyšetření, které zpochybnilo důkazní hodnotu dechových zkoušek. Krajský úřad, resp. magistrát měl založit úvahu týkající se času odbourávání alkoholu v krvi na stanovisku znalce a teprve následně by mohl vzít za rozhodný výsledek dechové zkoušky a vyvrátit tak důkaz krevní zkouškou, který byl proveden na žádost stěžovatele. To se nestalo a stěžovateli proto nebyla ústavně konformním způsobem prokázána vina. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019 č. j. MSK 47559/2019 zrušil rozhodnutí magistrátu a správní řízení o přestupku stěžovatele z důvodu blížící se prekluze a s tím související nemožnosti provést všechny úkony stanovené Nejvyšším správním soudem zastavil. Řidičské oprávnění bylo stěžovatelovi zadržováno od 9. 7. 2016 do 25. 10. 2017, kdy mu bylo navráceno na základě rozhodnutí magistrátu č. j. MMFM 142401/2017. Stěžovatel se následně v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo dopravy, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 43 594 Kč s příslušenstvím. Požadoval jednak náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným omezením výkonu práv z řidičského oprávnění za období od 9. 7. 2016 do 9. 1. 2017 (kdy uplynula uložená sankce zákazu řízení v délce šesti měsíců; za dobu následující byl stěžovatel odškodněn). Stěžovatel dále požadoval náhradu škody ve výši 13 594 Kč, která sestávala z uhrazené pokuty ve výši 2 500 Kč, náhrady nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč, nákladů na odběr krve ve výši 656 Kč a nákladů za právní zastoupení advokátem ve výši 9 438 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 2. 2021 č. j. 12 C 86/2019-65 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelovi částku ve výši 24 634 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 18 960 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 46 931,12 Kč (výrok III). Soud stěžovateli přiznal nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení v plné stěžovatelem požadované výši 13 594 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 11 040 Kč. Městský soud v Praze na základě odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl co do částky 21 134 Kč s příslušenstvím a ve zbytku výrok I. soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 700 Kč (výrok II). Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil pouze v části týkající se požadované náhrady škody ve výši 3 500 Kč s příslušenstvím, která sestávala z částky 2 500 Kč, kterou stěžovatel zaplatil jako pokutu, a 1 000 Kč, kterou zaplatil vedlejšímu účastníkovi jako náhradu nákladů správního řízení podle rozhodnutí magistrátu ze dne 23. 9. 2016. Nárok na náhradu ostatních nákladů řízení (náklady na odběr krve ve výši 656 Kč a náklady právního zastoupení stěžovatele ve výši 9 438 Kč) v celkové výši 10 094 Kč městský soud zamítl. Stejně tak městský soud zamítl i nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. Soud především poukázal na to, že stěžovatel nepodal odvolání proti rozhodnutí magistrátu ze dne 1. 8. 2016 č. j. MMFM 103042/2016, kterým stěžovateli zadržel řidičský průkaz do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku. Toto rozhodnutí tedy nebylo pro nezákonnost zrušeno a jeho účinnost zanikla právní mocí citovaného rozhodnutí krajského úřadu o odvolání stěžovatele dne 6. 6. 2017. Předpoklad pro náhradu škody, jímž je zrušení nebo změna nezákonného rozhodnutí, kterým k újmě na straně stěžovatele mělo dojít, tak nebyl naplněn. III Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci skutkových a právních okolností případu uvedl, že k porušení namítaného práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu. Ten v řízení o náhradě škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), uvedl, že ohledně nemajetkové újmy nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro její vznik. Podle stěžovatele městský soud nesprávně dovodil, že jediným rozhodnutím, které mohlo v příčinné souvislosti způsobit nemajetkovou újmu, bylo rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, které nebylo zrušeno pro nezákonnost. Řízení o zadržení řidičského průkazu však má podle stěžovatele toliko akcesorickou povahu ve vztahu k přestupkovému řízení, a proto není na místě tato rozhodnutí oddělovat. Stěžovatel dále dodal, že byť částka předmětu sporu naplňuje kritérium tzv. bagatelnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má za to, že spor nepochybně obsahuje ústavněprávní dimenzi, pro kterou nemůže být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo takovým deficitem, který i přes onu zmíněnou bagatelnost částky vyvolává v právní sféře stěžovatele ústavněprávně relevantní újmu. Napadené rozhodnutí městského soudu nerespektuje konstantní judikaturu Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech, když připomněl nálezy sp. zn. III. ÚS 3659/10, II. ÚS 3005/14, III. ÚS 2018/15 nebo IV. ÚS 2009/20. IV Účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi byla v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zaslána k vyjádření. Městský soud ve v