I.ÚS 1575/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1575/16 ze dne 1. 6. 2020 N 107/100 SbNU 248 K ústavně konformnímu výkladu § 111 insolvenčního zákona (zanedbatelnost zmenšení majetku dlužníka)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavla Kadlčíka, zastoupeného Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 43/39, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 294/2015-40 ze dne 22. března 2016, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Martina Vlka, insolvenčního správce dlužníka ČSAD RADIÁLKA OSTRAVA, s. r. o. v likvidaci, IČO: 25818601, se sídlem Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 294/2015-40 ze dne 22. března 2016 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 294/2015-40 ze dne 22. března 2016 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatel je živnostníkem, který přijal plnění ve výši 2 964 Kč za poskytnutí služby (opravy automobilu) od ČSAD RADIÁLKA OSTRAVA, s. r. o. Posléze byl stěžovatel žalovaným v řízení před Okresním soudem v Olomouci. Vedlejší účastník, insolvenční správce dlužníka ČSAD RADIÁLKA OSTRAVA, s. r. o., (dále jen "dlužník"), se po něm domáhal zaplacení částky 2 964 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dlužník učinil neúčinný právní úkon spočívající v zadání pokynu k převodu finančních prostředků z účtu dlužníka ve prospěch stěžovatele po zahájení insolvenčního řízení. Vedlejší účastník v žalobě tento úkon označil za rozporný se zákonným omezením stanoveným § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého dlužník nesmí nakládat s majetkovou podstatou po zahájení insolvenčního řízení způsobem, kterým by došlo k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku. 2. Stěžovatel navrhl zamítnutí žaloby s argumentací, že úhrada stěžovatelem vystavené faktury na částku 2 964 Kč představovala ze strany dlužníka toliko zanedbatelné zmenšení majetkové podstaty a majetku dlužníka, tudíž se nejedná o úkon rozporný s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. 3. Okresní soud v Olomouci však argumentaci stěžovatele nepřisvědčil s odůvodněním, že bez ohledu na výši částky stanové fakturou šlo ze strany dlužníka o úkon provedený v rozporu s omezením podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Stěžovateli tak byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 964 Kč a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Rovněž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení 7 660 Kč. II. Ústavní stížnost 4. Proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, soudní ochranu a jeho vlastnictví. Porušení spatřoval v tom, že soud nevyložil § 111 odst. 1 insolvenčního zákona ústavně konformním způsobem. I závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn hradit, pakliže tím dojde pouze k zanedbatelnému zmenšení jeho majetku ve smyslu citovaného ustanovení. Vedlejší účastník po stěžovateli žádal vrácení finančních prostředků v době, kdy stěžovatel, i pokud by tato žádost byla legitimní, neměl zákonnou možnost žádat vrácení odvedených daňových povinností, neboť vedlejší účastník přistoupil k žádosti o vrácení finančních prostředků po více než 3 letech od úhrady předmětné částky dlužníkem ve prospěch stěžovatele jako věřitele. Stěžovatel pak má za, že insolvenční řízení má být vedeno v souladu se zásadami insolvenčního řízení uvedenými v § 5 insolvenčního zákona, tedy mimo jiné rychle, hospodárně, a nikoli na újmu věřitelům dlužníka. 5. Stěžovatel rovněž okresnímu soudu navrhl, aby byl připojen spisový materiál vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 15076/2012 k prokázání jeho tvrzení o tom, že v době, kdy vedlejší účastník žádal po stěžovateli vrácení předmětné částky, dosahoval pouze stav peněžních prostředků (tj. bez pohledávek zahrnutých do soupisu majetkové podstaty) na bankovních účtech dlužníka částky více než 5 000 000 Kč. Tedy v době, kdy již dle spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě došlo k částečnému uspokojování přihlášených věřitelů. Stěžovatel tak poukazoval na skutečnost, že dokonce poté, co došlo k částečnému uspokojení přihlášených věřitelů, lze částku, jež mu byla vrácena dlužníkem, považovat za zanedbatelné zmenšení. Tento spisový materiál pak nebyl připojen a soud se vůbec argumentací stěžovatele při hodnocení důkazů nezabýval. 6. Okresní soud v Olomouci ani vedlejší účastník řízení se na výzvu Ústavního soudu ke stížnosti stěžovatele nijak nevyjádřili. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Podmínky řízení byly splněny. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je proto přípustná. 8. Ústavní soud v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje rovněž skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. IV. Vlastní posouzení 9. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Podle nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí. 10. Z výše uvedených třech typových případů přípustnosti projednání bagatelních sporů před Ústavním soudem lze v nyní projednávané věci uvažovat o druhém a třetím typovém případu. Uvedený bagatelní spor není ze své povahy neobvyklým, přičemž ústavně konformní výklad § 111 insolvenčního zákona (resp. ústavně konformní výklad pojmu "nikoli zanedbatelné zmenšení" majetku) má zásadní vliv na výši majetkové podstaty, a tudíž i dopad do sféry úpadce, jeho věřitelů, jakož i osob povinných vydat plnění z neúčinného právního úkonu. Tento dopad lze spatřovat v potenciálním zásahu do vlastnického práva jmenovaných subjektů. Zmíněný ústavně konformní a sjednocující výklad, který by zamezil hrozícímu nepřípustnému zásahu do základních práv, však nemůže namísto Ústavního soudu (jako by tomu bylo v jiných, obvyklých případech) poskytnout žádný vrcholný soud, neboť je tato kauza p