I.ÚS 1577/15

Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení žalobu stěžovatelů o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, kterým bylo určeno, že oprávněný Ing. Lubomír Rathouský je vlastníkem blíže určeného pozemku v katastrálním území Nedvězí u Říčan. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku a vydání předmětných nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Na základě provedeného dokazování a judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu obvodní soud dospěl k závěru, že nemovitosti byly oprávněnému vydány po právu, neboť přešly na stát (a následně na obec, resp. její městskou část) v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali odvolání.

Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

Stěžovatelé brojili ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a ochrany vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení principu právní jistoty. Namítali, že obecné soudy pochybily, pokud konstatovaly tíseň při uzavření předmětných kupních smluv; zejména odpovídajícím způsobem nezohlednily, že oprávněný byl spolupracovníkem bezpečnostních složek bývalého režimu. Mimoto v nepřiměřené míře vycházely z tvrzení, která v řízení uplatnil sám oprávněný, aniž by však tato tvrzení byla řádně prokázána. Oprávněný vykonával svá práva v rozporu s dobrými mravy, když uplatnění restitučních nároků zamlčel vůči dosavadním vlastníkům nemovitostí, kterým prodával sousední pozemky ve svém vlastnictví, aniž by tyto osoby obeznámil s okolností, že jejich investice bude znehodnocena.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelé jsou oprávněni k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního a městského soudu je zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., tedy nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Ústavní stížnost je proto přípustná.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

V projednávané věci je třeba připomenout, že skutkově i právně obdobnou věcí týkající se jiných pozemků v témže katastrálním území se Ústavní soud zabýval v usneseních sp. zn. II. ÚS 1852/15 ze dne 21. 7. 2015, II. ÚS 1578/15 ze dne 11. 8. 2015 a I. ÚS 1579/15 ze dne 13. 8. 2015, jimiž byly ústavní stížnosti podané týmiž stěžovateli a uplatňující v převážné míře totožné námitky odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Na závěry těchto rozhodnutí tedy lze pro stručnost odkázat a nad rámec toho uvést následující (srov. též § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu):

Ústavní soud konstatuje, že obvodní, městský i Nejvyšší soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak je soud vyložil již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153). Obecné soudy se adekvátně, srozumitelným a logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].

Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatelů se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, které konstatovaly tíseň při uzavření kupních smluv oprávněným, resp. jeho předky vzdor námitce uplatněné v řízení stěžovateli, podle níž oprávněný spolupracoval s bezpečnostními složkami komunistického režimu. Obecné soudy věnovaly posouzení otázky tísně při uzavření kupních smluv dostatečnou pozornost, přičemž na základě obsáhlého dokazování v odůvodnění svých rozhodnutí mj. podrobně analyzovaly formy pronásledování a útlaku, kterým byla rodina oprávněného vystavena po nástupu totalitního společenského zřízení v roce 1948. Obecné soudy konstatovaly dlouhodobý a nepřetržitý nátlak na něj i jeho rodinu, který vyústil ve zcizení předmětných pozemků v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; při formulování tohoto závěru se řádně zabývaly rovněž tvrzením stěžovatelů o spolupráci oprávněného s tehdejším režimem, a to včetně evidence jeho osoby v archivech bezpečnostních složek.

Obecné soudy se v souladu s požadavky výše uvedené judikatury Ústavního soudu v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i s námitkami stěžovatelů, že konkrétní skutečnosti byly v nepřiměřené míře dovozovány z tvrzení samotného oprávněného a bez odpovídajícího dokazování. Ústavnímu soudu nezbývá než znovu poukázat na to, že obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích z obsáhlého dokazování, kterým výrazně vykročily z roviny tvrzení samotných účastníků. Výslovně a srozumitelně se pak vypořádaly i s námitkou stěžovatelů, že jednání oprávněného vykazovalo prvky rozporu s dobrými mravy.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.