I.ÚS 159/25 – Ústavní soud

I.ÚS 159/25 ze dne 24. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve VTOS ve Věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Jakubem Palou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18/9, Karviná, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. října 2024 č. j. 2 To 241/2024-92, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. září 2024 č. j. 2 PP 34/2024-72, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v roce 2017 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let pro trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel ve výkonu trestu podal opětovně žádost o podmíněné propuštění. O ní rozhodoval na stěžovatelovu žádost v jeho nepřítomnost Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") tak, že ji zamítl. Dospěl k závěru, že nebyla splněna zákonná podmínka podle § 88 odst. 1, 3 a 4 trestního zákoníku v tom, že stěžovatel neprokázal své polepšení a nápravu, ani nelze očekávat, že by na svobodě vedl řádný život. Tyto závěry podložil zejména hodnocením z Věznice Mírov, v němž ředitel věznice uvedl, že stěžovatel plnil program standardního zacházení pouze částečně, byl v rámci výkonu trestu dvakrát kázeňsky trestán a ke své trestné činnosti se nestaví příliš sebekriticky; stěžovatel prozatím neprokázal polepšení. Uvedený závěr okresního soudu nemohla ovlivnit ani argumentace stěžovatele stran jeho nepříznivého zdravotního stavu. 3. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Neztotožnil se s námitkami stěžovatele a potvrdil závěry okresního soudu. Dle krajského soudu stěžovatel neprokázal polepšení ani snahu k nápravě a nelze předpokládat, že by na svobodě vedl řádný život. Prokázáno bylo několik negativních poznatků ohledně nedodržování kázně a pořádku v cele stěžovatele, neplnil celkově program standardního zacházení. Krajský soud rovněž odkázal na znalecký posudek zpracovaný pro účely trestního řízení, který stěžovatele popisuje mimo jiné jako osobnost s emoční nestabilitou a poruchou adaptace. Stěžovatel postrádá náhled na škodlivost svého jednání, resp. své chování bagatelizuje Z informací o průběhu výkonu trestu i znaleckého posudku nelze mít za to, že by stěžovatel na svobodě vedl řádný život. Stěžovatelem namítaný zdravotní stav pak rovněž nemůže být důvodem pro podmíněné propuštění, neboť to není účelem tohoto institutu, na rozdíl od přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 trestního řádu. Vzhledem k odůvodněným závěrům okresního soudu se krajský soud nezabýval podmínkami pro přijetí záruk a slibů, které učinil stěžovatel. 4. Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Soudy dle stěžovatele příliš formalisticky hodnotily jeho prognózu řádného vedení života a vycházely z naprosto nedostatečných a neaktuálních informací, zejména z informací o starých kázeňských trestech a znaleckého posudku z trestního řízení. Z něj bylo rovněž vycházeno v rámci trestního řízení samotného, a tedy je jeho zohlednění v řízení o podmíněném propuštěním porušením zásady ne bis in idem. Stěžovatel má rodinu, s níž udržuje kontakt a k níž se v případě propuštění může vrátit, která je připravena mu poskytovat finanční podporu i bydlení, stejně jako možnost zaměstnání. Stěžovatel již více než tři roky neviděl svého nezletilého syna. Záruku za stěžovatele poskytl také spolek zaměřující se na resocializaci propuštěných osob. S těmito důkazy se soudy nijak nevypořádaly, resp. se jimi krajský soud odmítl zabývat. 5. Ve vztahu k hodnocení své osoby v rámci výkonu trestu stěžovatel namítá, že nelze s jistotou dospět k závěru, že se chová problémově a nemá náhled na svoji trestní minulost. Co se týče hodnocení jeho zdravotního stavu, soudy se zcela nesprávně nezabývaly jeho zdravotním stavem, když právě ten je důvodem částečně negativního hodnocení jeho přístupu k výkonu trestu. Řada negativních poznatků o stěžovateli je založena na neuposlechnutí nebo nevykonání takových úkonů, kterých při svém zdravotním stavu není schopen. Negativní výroky o jeho chování jsou navíc zcela subjektivním hodnocením příslušníků vězeňské služby, jsou nepřezkoumatelné a nelze z nich bez dalšího vycházet při rozhodování. Rovněž návrhy krajského soudu stran budoucího chování stěžovatele pro zajištění příznivého výsledku řízení o podmíněném propuštění jsou pro něj nereálné - jen v letech 2023 a 2024 pobýval stěžovatel ve čtyřech věznicích a opakovaně také v nemocnicích a je pro něj tedy nemožné udržet si nějakou dlouhodobější aktivitu. 6. Poslední námitkou stěžovatele je porušení jeho participačního práva rozhodováním v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel byl v době veřejného zasedání hospitalizován v nemocnici v Brně a žádal tedy o účast pomocí videokonferenčního zařízení. To mu umožněno nebylo a stěžovatel tak musel ze zdravotních důvodů účast odmítnout. Veřejné zasedání tak bylo o měsíc odročeno, nicméně stěžovatel byl stále v nemocnici. Požádal, aby se mohl veřejného zasedání účastnit na nemocničním lůžku, což mu umožněno nebylo, stejně jako účast prostřednictvím videokonference. Z důvodu nutnosti rozhodnutí tak stěžovatel pod tíhou okolností požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, nicméně má za to, že mohlo být využito videokonference, čímž by byla naplněna jeho procesní práva. 7. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rekapituloval průběh řízení a zopakoval klíčové důvody nevyhovění žádosti stěžovatele. Krajský soud se ke stížnosti nevyjádřil a stěžovatel svého práva na repliku nevyužil. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 11. Ve vztahu k institutu podmíněného propuštění Ústavní soud setrvale judikuje, že jde o mimořádný nenárokový institut, reflektující zvláštní pozitivní okolnosti výkonu trestu, který prolamuje výchozí pravidlo vykonání uloženého trestu v jeho celku. Neexistuje zákonné (a tím spíše ani ústavní) právo na podmíněné propuštění (viz nález ze dne 14. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2558/24, bod 12 a tam citovaná judikatura). Zásah Ústavního soudu do rozhodování je namístě až tehdy, zasahuje-li rozhodování o podmíněném propuštění do práva jedince na spravedlivý proces (zejm. podle čl. 36 - 40 Listiny) nebo představuje-li rozhodování či jeho část svévoli nebo libovůli. Naopak Ústavní soud zásadně nehodnotí skutková zjištění obecných soudů, neboť právě ty rozhodují na základě důkazů provedených v řízení, mimo jiné vedeném zásadami přímosti a ústnosti. Ústavněprávní rozměr může mít hodnocení skutkových zjištění za situace, je-li následný právní názor se zjištěným skutkovým stavem v extrémním rozporu a vede tak k zásahu do základních práv účastníka soudního řízení. 12. Posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění podle § 88 trestního zákoníku je založeno na třech kritériích -